Řeka Ohře pramení asi sedmdesát kilometrů od našich hranic na severozápadním úbočí nejvyšší hory bavorských Smrčin Schneebergu. Na začátku své více než tři sta kilometrů dlouhé pouti protéká širokým údolím, lemovaným z obou stran mohutnými masivy hor.

Na pravém břehu říčky, která ještě netuší svou budoucí sílu, vyčnívá do nadmořské výšky 1051 metrů mohutný Schneeberg se svým o málo nižším „bratříčkem“ Rudolfsteinem, korunovaným rozeklanými skalisky.

Na levém břehu se pak vypíná o něco nižší, ale snad ještě mohutnější hřeben s 877 metrů vysokým vrcholem Grosser Waldsteinu na jihozápadě a 797 metrů vysokým Epprechtsteinem na severovýchodě. Několik kilometrů dlouhý zalesněný masiv je na řadě míst zjizven zdaleka viditelnými skalnatými stěnami, které zde nevytvořila matička příroda, ale lidé.

Epprechtsteinská žula

Ano, jsme v oblasti, která byla po několik staletí známá jako zdroj jednoho z nejkvalitnějších stavebních materiálů novodobé historie. Epprechtsteinská žula, ještě před první světovou válkou známá také jako žula Herkulova (Herkules Granit), je dodnes světoznámým pojmem.

Světle žlutá dvojslídná žula, pocházející z období svrchního karbonu z doby před více než třemi sty milióny roků, se tady, na svazích Epprechtsteinu, těžila už ve středověku. Nejprve pilné ruce zdejších kameníků zpracovaly materiál, vystupující nad povrch země, a od počátku 19. století, kdy volně stojících skalisek už bylo pomálu, se za kamením pustili kameníci do hlubin hory.

Během následující stovky let bylo v oblasti Epprechtsteinu otevřeno víc než dvacet kamenolomů. Kámen, který se v nich těžil, měl vynikající kvalitu a vyvážel se doslova do celého světa. Na stavby z epprechtsteinské žuly se tak dnes dá narazit například v Curychu, Bruselu, Rotterdamu nebo Reykjavíku, v Bagdádu či Káhiře, v Buenos Aires, Montevideu, Havaně, Clevelandu, Cincinnati, Chicagu a dalších světových metropolích.

K nejznámějším stavbám na světě, na kterých byly použity sloupy z epprechtsteinské žuly, patří vedle více než 60 metrů vysokého Vítězného sloupu v Berlíně také – a tady jsme u toho spojení Epprechtsteinu a západočeských lázní – kolonády v Karlových Varech a Mariánských Lázních.

Uznávaná kvalita

Přímo učebnicovou ukázkou kvality epprechtsteinské žuly je karlovarská Mlýnská kolonáda, kterou geniální český architekt Josef Zítek dokončil v roce 1882. Plochou střechu této více než 130 metrů dlouhé stavby nese sto čtyřiadvacet korintských sloupů, každý z jediného kusu kamene a jeden jako druhý!

Těžba a zpracování kamene byly svého času v oblasti pod Epprechtsteinem dominantním oborem, který ke konci 19. století zaměstnával každého druhého dospělého muže. Po částečném útlumu těžby v prvních desetiletích 20. století přišla ve 30. letech další konjunktura, ale po druhé světové válce nastal s rozvojem nových stavebních materiálů a technologií postupný úpadek.

Příroda si poradila

V současné době je už většina kamenolomů v oblasti Smrčin definitivně uzavřená a ponechaná přírodě, aby si s nimi poradila, jak umí. Příroda naštěstí není člověk, takže opravdu umí, a tak dala v opuštěných a z větší části zatopených kamenolomech vzniknout celé řadě biotopů.

Přírodovědce tu těší zajímavá společenstva mechů, lišejníků a kapradin, jiné zas pestrá paleta živočichů od rozličného hmyzu přes obojživelníky, hady a netopýry až k drobným savcům a samozřejmě ptákům. Na své si tady přijdou i mineralogové, kteří zde nalézají zejména krystaly živců, křemene a slídy.

Staletá sláva epprechtsteinské žuly však není a asi jen tak nebude zapomenuta. Připomíná ji naučná stezka, kterou zřídilo město Kirchenlamitz a která zájemce provede po šesti z někdejších dvaceti kamenolomů a poskytne přehršli zajímavostí s nimi spojených.

Cesta k cíli vede oklikou

Korunou epprechtsteinské naučné stezky je kamenný labyrint, čtverec o straně 34 metrů, sestavený ze 180 žulových kvádrů velkých pomalu jako železniční vagón, je unikátním pomníkem někdejší světové slávy epprechtsteinské žuly. Navazuje na tisíciletou tradici labyrintů sahající až k mýtickému krétskému králi Mínóovi, který si nechal od věhlasného athénského sochaře Daidala postavit labyrint jako vězení pro svého nevlastního syna Mínotaura, krvelačného netvora s lidským tělem a býčí hlavou.

Návštěvník se zde rovněž může zamyslet nad do kamene vytesanými myšlenkami řady slavných lidí o labyrintech. Že „přímo se nedojde moc daleko“, věděl už Antoine de Saint-Exupéry a také Carl Gustav Jung soudil, že „nejpřímější cesta k cíli je oklikou“.

Cesta pravoúhle zalomenými uličkami mezi mohutnými bloky kamene od vchodu do středu labyrintu, kterému vévodí pětimetrový obelisk, má čtyři stovky metrů a nedá se zkrátit.

Všude okolo nám příroda dává na vědomí, že tím nejlepším sochařem je právě ona. Podél cesty objevujeme solitérní skaliska, která připomínají tu třírohý Napoleonův klobouk, onde velrybu a jinde zase obrovský čertův stůl. A kromě těch, které si lidé pojmenovali, je tu spousta bezejmenných skal, které po vás chtějí jen jediné – abyste si je pojmenovali tak, jak vám vaše fantazie káže.