Hlavní obsah
Otisk ruky Jaroslava Satoranského Foto: Tomáš Vacín, Právo

Šumavský Vogelsang: Odvrácená strana lidské tváře

Humornou výstavu s názvem Odvrácená strana lidské tváře tvoří odlitky částí těla (v ideálním případě pozadí) známých osobností. Najdete ji na Šumavě na ranči Svobodná země Vogelsang, šest kilometrů od Kašperských Hor.

Otisk ruky Jaroslava Satoranského Foto: Tomáš Vacín, Právo
Šumavský Vogelsang: Odvrácená strana lidské tváře

Ve stráni nad levým břehem říčky Losenice, přítoku řeky Otavy, stála kdysi sklářská osada jménem Vogelsang. Zdejší sklárna se ve své době těšila velkému věhlasu. Výrobky odtud putovaly nejen po vlastech českých, ale i do Itálie, Německa, či dokonce do dalekého zámoří.

Do dnešních dnů se z bývalé osady dochovala dvě stavení, která se dočkala rekonstrukce, a dodnes tak nesou odkaz kdysi slavného místa. Jedním z nich je hospodářský dvůr a druhým ranč sloužící jako ubytování v soukromí. V něm žije a na okolních pozemcích hospodaří Roman Halbhuber, rázovitý rančer, jehož málokdo osloví jinak než Sam.

Právě on je „kurátorem“ oné výstavky s příznačným názvem Odvrácená strana lidské tváře. Tvoří ji betonové odlitky částí těl známých osobností, kterých Vogelsangem prošla pěkná řádka.

Foto: Tomáš Vacín, Právo

Prvopočátek u piva

Všechno to začalo v hospodě vzdálené od Vogelsangu zhruba tři čtvrtě hodiny jízdy. Scházeli se tu milovníci westernu a jednoho dne si řekli, že stejně jako jsou na různých chodnících slávy odlitky rukou a nohou slavných, oni si hospodu vyzdobí odlitky svých zadnic.

Jeden z nich, umělecký kovář zvaný Nebraska, své pozadí nakonec opravdu do betonu odlil a přivezl ho kamarádům na ukázku. Po vtípcích typu, že do tohohle by si lidi mohli odkládat kola, svou chloubu v betonovém monolitu zase odvezl a odlitek pohodil v kovářské dílně.

Tam si ho všiml právě Roman Halbhuber a svérázná výstava získala první kousek. „Jednoho dne mi Nebraska povídá: Ty, hele, já na tý zdi už nechci být sám,“ vzpomíná Roman Halbhuber. „V té době jsem se seznámil se Standou Berkovcem, motorkářem a známým moderátorem. Řekl jsem si, že on by mohl být dalším v pořadí,“ pokračuje ve vyprávění Roman Halbhuber.

Otisk za pobyt zdarma

Ke dvěma kouskům brzy, tentokrát už cíleně, přibývaly další. Způsob jejich získávání byl vcelku originální. Pokud Roman Halbhuber poznal někoho, kdo mu byl sympatický, nelenil a poštou mu poslal poukaz na bezplatný týdenní pobyt na ranči. Akci nazval příznačně „Radost není jenom za peníze“.

A tak si na Vogelsangu začali podávat dveře další a další známé osobnosti. A kdo tu byl, otisk většinou zanechal. Před pár lety hrál navíc ranč hlavní roli v jedné z epizod úspěšného českého seriálu Policie Modrava. To byla samozřejmě pro Romana Halbhubera příležitost, kterou nemohl jen tak přehlédnout. Jeho sbírka se utěšeně rozrůstala.

Na zdi ranče tak dnes najdete třeba „Dupu“ herce a příležitostného kolotočáře Tomáše Matonohy, Rukolo herce a létajícího ševce Jana Potměšila, Ovladač kopytního nože Václava Vydry – Dymka, Oprdí rafťáka Jirky Mádla, Pěstěnou ruku Jaroslava Satoranského – Kuby od Trautenberka nebo Dvě půlky jednoho celku limonádníka Karla Fialy – ruce, které dostaly Hogo Foga.

Expozice je rozdělena do dvou oddílů. Někteří poskytli otisky svých rukou, případně nohou a dalších částí těla a jsou součástí oddílu „Dárci orkánů“. Ti otrlejší zanechali rovnou otisk svého pozadí a tvoří blok „Tytáni“.

Ti odvážnější poskytli otisk svého pozadí.

Foto: Tomáš Vacín, Právo

Kdo maže, ten vstává bez bolesti

Jak vlastně takový odlitek vznikne? Tytán nebo dárce orkánů poskytne sádrový odlitek části svého těla podle toho, do jaké kategorie zapadá. Tytán si prostě sedne do formy vylité rozmíchanou sádrou a čeká, dokud bílá hmota nezatvrdne.

Tak vznikne negativ, který se následně promítne do betonu, a tím vznikne pozitiv. Ten se oková, vyrobí se mu mosazný štítek s identifikačními údaji osoby a usadí na zeď ranče.

I tento zdánlivě jednoduchý postup má ovšem pár zákonitostí, jejichž nedodržení končí bolestným bědováním a snahou vymanit se co nejšetrněji z bolestivého sádrového sevření.

Pořádně se před odléváním namazat mastným krémem. S porušením tohoto pravidla si nejvíc užil sám „kurátor“ výstavy. Nenapadlo ho, že by se v expozici měl vyjímat i jeho sedací aparát. Jenže se nechal vyhecovat kamarády a odlitek zhotovil.

„Důkladně jsem se namazal, namíchal směs, usedl a čekal, až sádra začne pěkně hřát, což je znamení, že procedura tuhnutí je u konce. Po chvíli jsem si řekl, že se zvednu, jenže to nešlo,“ vypráví rančer.

Doba mezi mazáním a usednutím, tedy prostoj, ve kterém si míchal sádru, byla totiž příliš dlouhá. „Jak jsem se zvedl, zvedla se se mnou i sádrová deska. V tu dobu nebyl v okolí nikdo, kdo by mi pomohl od sádry se odřezat. A tak přišel na řadu klasický kapitán Morgan. Prostě jsem vší silou trhnul a doufal, že alespoň životně důležité orgány zůstanou pohromadě a funkční.“ Tentýž problém řešil při odlévání třeba i Václav Upír Krejčí.

Uděláme otisk?

„Na začátku to probíhalo tak, že jsem s někým trávil čas, a když jsem poznal, že je z podobného těsta jako já, tak jsem ho prostě poprosil, jestli by mi tu nechal svůj otisk. Když už tu nějaké otisky visely, bylo to o dost jednodušší,“ vypráví rančer. „Většinou to probíhalo tak, že jsem vzal známého, ukázal mu výstavku a on na to, že se mu to moc líbí a že by také chtěl být její součástí.“

Rukolo herce Jana Potměšila

Foto: Tomáš Vacín, Právo

Výstavu mohou zatím vidět jen hosté ubytovaní na ranči. V budoucnu by se měla stát skutečnou výstavní expozicí v muzeu, které se Roman Halbhuber chystá vybudovat. Největší dlaždicí, kterou se na Vogelsangu podařilo pořídit, je ta s otisky rukou a nohou více než padesáti herců a zpěváků. Vznikla u příležitosti jedné svatby, která se na Vogelsangu konala.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků