Hlavní obsah

Na skok v klášteře Nový Dvůr, kde mniši vyrábějí hořčici

Právo, Lucie Jandová

Všude je ticho. Žádná zbytečná slova, ozdoby ani vůně. Stranou od lidí, v klášteře Nový Dvůr nedaleko západočeské Toužimi, žije komunita zhruba dvaceti mnichů z řádu trapistů, kteří svůj čas rozdělují jen mezi modlitbu a práci. Tou je výroba hořčice podle tradičních středověkých receptur.

Článek

„Naše recepty si střežíme. Vyrábíme čtyři druhy hořčice a všechny podle originálních trapistických receptur,“ svěřuje se bratr Jiří, který se mě hned po příjezdu na malebnou samotu Nového Dvora ujal. Procházíme udržovanou zahradou do části kláštera, kde mniši vystavují a nabízejí k prodeji své výrobky.

Tichá slova bratra Jiřího se rozléhají v jednoduše zařízeném prostoru, kterým mě vede do hovorny. Bílé stěny, dřevěný stůl, několik židlí a sklenice vody. A výhled vysokým oknem na blízký les. Nic víc.

„K výrobě hořčice nikdo nesmí,“ vysvětluje bratr Jiří. „Ostatně není na ní zase tolik zajímavého. A možná byste byla zklamaná. My totiž obvykle nemluvíme. Ani u práce.“

Mlčenlivé dny

Stejně jako u všech jiných činností. Dny bratrů mnišského řádu trapistů, jehož hlavní sídlo je ve Francii v Sept-Fons, probíhají jeden jako druhý. Začínají ve tři ráno, končí v osm večer a slova v nich mají místo jen výjimečně. Modli se a pracuj, řekl na přelomu 5. a 6. století našeho letopočtu svatý Benedikt. Trapisté se tímto jednoduchým pokynem řídí doslova – slova používají jen ve výjimečných případech.

Napadá mě, zdali pro bratra Jiřího není přece jen neobvyklé hodinu odpovídat na otázky, a ještě k tomu ženě. Pak si všimnu, že se ani při svých tichých slovech nepřestává prsty probírat opaskem s uzlíky na svém mnišském rouchu. Trapisté obracejí své myšlenky k modlitbě neustále.

„Jíme společně, modlíme se společně a i naše ložnice jsou pod společným stropem,“ vysvětluje bratr Jiří. Odhaduji, že mu může být něco mezi 35 a 40 roky. „Mnišský život se vyvíjel dvěma směry. Jedním z nich šli poustevníci, druhým komunity bratrů, kteří dělali maximum věcí spolu.“ Důležitá je ještě jedna věc: komunita se musí uživit sama. To je pro cisterciácký řád přísné observance neboli trapisty typické už od dob jeho vzniku v 11. století.

„Nejsme závislí na státu ani na sponzorech. Ti nám pomohli jen v začátku, když jsme začali budovat náš klášter.“ Ze zhruba 50 vytipovaných lokalit se nakonec mniši rozhodli pro barokní statek z tvůrčí dílny K. I. Dientzenhofera, který leží 15 kilometrů od západočeské Toužimi. Nový Dvůr původně patřil premonstrátům z nedaleké Teplé u Toužimi a trapisté ho ve stavu těsně před naprostou zkázou koupili v roce 1999. A v roce 2002 se do opraveného kláštera začali stěhovat první trapističtí mniši.

„Jedním z hlavních rysů našeho řádu je jeho soběstačnost. Jiné komunity zase vyrábějí zavařeniny a marmelády, čokoládu, kosmetiku nebo vaří pivo. My jsme se rozhodli pro hořčici.“

Do práce v montérkách

Kromě modliteb, bohoslužeb a výroby hořčice se bratři věnují zejména fyzickým pracím – každý sám anebo v malých skupinkách. Právě při práci byste v nich ale mnichy rozhodně nehledali. Na sobě mají montérky, oholenou hlavu přikrývá slamák. Starají se o ovce, které chovají, a o les, ze kterého si zajišťují dřevo na vytopení kláštera. Ten opouštějí jen zřídka a výjimečně.

„Ne, ani k holiči nechodíme,“ odpovídá mi bratr Jiří a mně se zdá, že s mírným úsměvem. „Stříháme se mezi sebou. Mlčky, samozřejmě.“

Jejich dny mají přísný řád a začínají ve čtvrt na čtyři ráno první bohoslužbou, která trvá zhruba hodinu. „Pak je čas na osobní modlitbu, studium a snídani. Kdo je unavený, může si ještě lehnout, ovšem jen do šesti, kdy začíná kapitula a mše svatá.“

Při ní mniši zpívají žalmy v češtině a latinsky gregoriánské chorály. Po jejím skončení se odeberou do skriptoria, kde studují, a čas do oběda vyplní prací. Dopoledne je to většinou úklid kláštera. V poledne se bratři znovu sejdou u bohoslužby a pak i u společného stolu při obědě. Příliš masa u trapistů nehledejte, ale jídlo je tak skvělé, že nikomu nechybí.

Po zaslouženém odpočinku se od půl třetí do pěti věnují fyzicky náročnějším činnostem. Připravují dřevo, pracují na dostavbě kláštera. Po další modlitbě se sejdou krátce po šesté u společné večeře a po poslední bohuslužbě, tzv. kompletáři, se za zvuků zvonů odebírají na lůžko. V osm večer jejich den končí.

Na Čechy je moc ostrá

Šest až osm mnichů z celkových dvaceti čas určený k práci tráví ve výrobně hořčice. Prozatím je umístěná v prostorech určených k přebývání, časem se ale bratři chystají postavit výrobnu samostatnou. „S hořčicí nám tu teď pomáhá jeden bratr ze Senegalu. Přišel k nám z mateřského kláštera z Francie,“ upozorňuje mě bratr Jiří. Usmívám se při představě, jak tmavý Senegalec vaří Čechům starofrancouzskou hořčici. Globalizace pronikla i za klášterní zdi.

„Víte, pro Čechy je naše hořčice příliš ostrá,“ trochu si stěžuje bratr Jiří. „Češi ji mají rádi jemnější, kdežto ty francouzské mají obvykle říz.“ V Novém Dvoře se vyrábí druh zvaný Moutarde ą l’ancienne“, což je možno přeložit jako „Hořčice postaru“. Jde samozřejmě o řemeslnou výrobu, v malém objemu, z vybraného hořčičného semínka. „Nejlepší je to z Kanady, to vám řekne každý hořčičář,“ je přesvědčen bratr Jiří.

A co se s hořčičným semínkem provádí? Podle starobylého receptu je po namočení do octa smíchaného s vodou z okolních lesů rozdrceno na mlýnském kameni. Poté se provoní medem a moravským bílým vínem.

Pro hořčici jezdí lidé z dalekého okolí

„Jemně okořeněná hořčice se pak ručně plní do sklenic, kde během několika týdnů zrání získá specifické aroma,“ prozrazuje bratr Jiří. „A víc vám neřeknu. Snad jen to, že počet přísad je umožňuje obměňovat a vyrábět různé druhy. My tu děláme čtyři, dva z toho v biokvalitě."

Nakupovat zdejší hořčici sem jezdí lidé z dalekého okolí. Proto se také mniši chystají rozšířit výrobu ještě o pomazánky. Už dnes nabízejí také ryze přírodní kosmetický krém, který pomáhá i lidem s ekzémem.

„Nemůžeme si stěžovat. Naše výrobky se neprodávají jen u nás, ale i v prodejně klášterních produktů v Brně a dokonce i v Makru.“ Sklenice mnišské hořčice vyjde na 80 korun.

Šest let na rozmyšlenou

Přemýšlím, jak se člověk dostane sem, na krásné místo stranou od lidí, kde je čas rozdělen jen mezi modlitbu a práci. „Musí zjistit, že má povolání,“ vysvětluje bratr Jiří. „Povolání od Boha, aby žil tímto způsobem života. Aby věděl, že tady je jeho místo.“

Pokud je plnoletý mladý muž (nebo žena, v Česku působí i trapistky, které si staví u Benešova u Prahy také svůj klášter) přesvědčený, že ho Bůh povolal, obvykle je přijat mezi bratry do komunity do tzv. postulátu, tedy devítiměsíčního období, kdy si ještě v civilu může vyzkoušet mnišský život.

Pokud si během tohoto duchovního těhotenství vše nerozmyslí, stane se z něj novic a přijme obřadní roucho, tzv. hábit. „Zřídka, ale stává se to,“ odpovídá mi bratr Jiří na otázku, kolik uchazečů o mnišský život to v tomto čase vzdá.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Bratr Jiří složil řeholní slib před osmnácti lety a nelituje toho.

„Musejí si důkladně rozmyslet, jestli je jejich místo opravdu tady. Jestli nepřišli proto, že toužili po něčem, co si představovali jinak. U někoho mohou nastat i zdravotní problémy. Náš život je přece jen celkem náročný. Vstáváme ve tři hodiny ráno, nemáme nikdy dovolenou ani žádný čas pro sebe. Všechen náš čas je rozdělen mezi Boha a práci,“ upozorňuje bratr Jiří, na kterém je znát, že on svého rozhodnutí, které učinil před 18 lety, nelituje.

Ostatně doba na rozmyšlení je opravdu dlouhá. Po dvouletém noviciátu, kdy si uchazeč vybírá i své nové duchovní jméno, přijme první sliby. „Říká se jim časné sliby a jsou na tři roky. Pokud i tehdy vytrvá, po dalších třech letech složí slavné sliby a jeho život je tak definitivně zasvěcen Bohu a komunitě.“ Ta se o svoje členy stará až do konce, tedy i ve chvílích, kdy jí už nemohou fyzicky sloužit.

Modlíme za všechny lidi bez rozdílu

Po celém světě žije tímto způsobem na 3000 trapistů. U nás něco přes 30. Těch dvacet z kláštera Nový Dvůr nejenže nikomu nepřekáží, ale zdálky finančně podporují sociální práci s místními Romy. „Naším povoláním není ani péče o nemocné, ani duchovní pastorace, ale uzavřeni do sebe také nejsme. Už jen kvůli tomu, že se modlíme za všechny lidi bez rozdílu,“ uzavírá bratr Jiří.

Talíř bratrů z Nového Dvora, vhodné doplnit zdejší hořčicí (Pro 4 osoby)

Špízy ze dvou druhů masa:

350 g telecí pečeně nakrájené na velké kostky 3x3 cm, stejně nakrájených 350 g vepřového hřbetu, 4 polévkové lžíce hořčice z Nového Dvora, 2 polévkové lžíce slunečnicového oleje.

Příprava špízů:

V nádobě smícháme hořčici z Nového Dvora s olejem. Směs rozdělíme na polovinu. V první nádobě dobře promícháme polovinu připravené směsi s telecím masem. V druhé nádobě učiníme totéž s vepřovým masem. Necháme 2 až 3 hodiny v ledničce. Pak napichujeme na jehly střídavě kousky vepřového a telecího masa. Opékáme na roštu na středním ohni a obracíme každé 4 minuty, aby se maso dobře propeklo dozlatova ze všech stran a hořčice se nepřipálila.

Placky z tykví:

4 střední zcela čerstvé tykve, 2 polévkové lžíce sekané petrželky, 2 polévkové lžíce sekané pažitky, 2 lžíce mouky, 3 vejce, sůl, pepř.

Příprava placek z tykví:

Tykve nastrouháme na středně hrubém struhadle. Necháme vykapat 2 hodiny. V nádobě smícháme tykve, petržel, pažitku, mouku, vejce, sůl a pepř. Na pánev s nepřilnavým povrchem nalijeme vrchovatou polévkovou lžíci směsi, rozetřeme vidličkou a uhladíme. Placku opečeme po jedné straně, obrátíme pomocí špachtle a opečeme po druhé straně.

Zelený salát:

Směs z vaší zahrádky: hladká petržel, kerblík, pažitka, libeček, listy hořčice, roketa, kadeřavý salát, 1 polévková lžíce hořčice, 2 polévkové lžíce vinného octa, 5 polévkových lžic slunečnicového oleje, sůl, pepř.

Připravíme zelený salát.

Podáváme takto:

Doprostřed talíře položíme napříč špíz. Z jedné strany dáme 3 placky, z druhé porci zeleného salátu. Podle starobylého receptu je hořčičné semínko po namočení do octa smíchaného s vodou rozdrceno na mlýnském kameni. Poté se provoní medem a moravským bílým vínem.

Opouštím klid tichého místa zvaného Nový Dvůr a míjím bratry ve slamáku, kteří po příjezdové cestě vezou dřevěné klády, aby je zpracovali na otop. Podívám se na hodinky. Čas odpolední modlitby se blíží. Tak jako včera, dnes i zítra.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám