Lockdown odjela strávit za polární kruh. Extrémní prostředí jí mnoho naučilo

Miozzová se před pandemií živila jako turistická průvodkyně a doprovázela klienty na cestách do zahraničí. Také psala blog o udržitelném cestování. Pandemie ji proto, podobně jako všechny v turismu, zasáhla naprosto nepřipravenou. Během tvrdého italského lockdownu pokračovala žena v psaní, ale brzy jí začala chybět vůně dálek, píše server CNN.

Když proto v září dostala přes Instagram nabídku, aby odjela do Norska starat se o domek pro turisty, neváhala ani vteřinu.

„Bála jsem se? Ne, viděla jsem v tom skvělou příležitost, jak se dostat do míst, do nichž bych se nejspíš sama nikdy nevypravila,“ konstatuje. „Jelikož jsem nemohla cestovat, šlo o způsob, jak se tomu alespoň přiblížit. Sice s tím, že budu na jednom místě, ale v oblasti, o které jsem ani netušila, jak mi učaruje.“

O měsíc později odjela Miozzová do Kongsfjordu za severní polární kruh. Oproti domovské Modeně to byla značná změna. Město s 185 tisíci obyvateli známé pro gastronomickou scénu vyměnila za vesnici s 28 rezidenty. „Nejbližší supermarket je 40 kilometrů daleko, nemocnice 321 kilometrů a lokální letiště, samozřejmě velmi malé, zase 40 kilometrů,“ vysvětluje Italka.

Nejenže Mionzzová odjela strávit pandemii na izolované místo daleko od všeho, co znala, ale ještě dorazila před začátkem polární noci. Znamená to, že dva měsíce prožila prakticky bez světla. „V zimě tu foukal vítr rychlostí 120 kilometrů v hodině, místní do obchodu vyrážejí jednou za týden či dva — tedy pokud jsou protažené silnice. Cesta na letiště nebo do supermarketu vede podél pobřeží na útesech a za špatného počasí je nemožné tudy projet,“ uvedla.

Strávit několik týdnů za polární noci bylo podle Italky zajímavé. Zvykla si však snadněji, než čekala — podle ní je polární den, kdy je stále vidět, na fungování mnohem obtížnější. „Dva měsíce nezachází slunce, takže tělo nevnímá, že je noc, a je těžší spát,“ vysvětluje.

Místo s extrémními teplotami i přírodními podmínkami ji prý mnohé naučilo. Třeba čerpat energii ze sebe samé. Oproti teplejším oblastem je to prý značný rozdíl. „Když jedu někam, kde je teplo, beru energii zvenčí, z klimatu, atmosféry a lidí. Když jste izolování, nacházíte energii sami v sobě.“

Pro Miozzovou nejde o první takový dlouhý pobyt v zahraničí. Podle ní se ale ke zkušenosti z polární oblasti nedá nic připodobnit. Jižní země, které navštívila, jsou samozřejmě diametrálně odlišné. V okolí Kongsfjordu je tundra, kde nerostou žádné stromy a krajina je divoká v tom nejryzejším slova smyslu. Oblast je také vyhledávaná mezi ornitology nebo těmi, kteří chtějí spatřit velryby, delfíny či kosatky.

Zatímco ve zbytku Norska platila opatření proti covidu, Miozzová si pochvaluje, že sedm měsíců nemusela ani nosit roušku. A když její práce správcové turistického ubytování skončila, rozhodla se v Kongsfjordu zůstat a pronajala si dům. „Vytvořili jsme si s místními obyvateli hezké vztahy a pouta, jsme jako rodina a teď jsem s nimi propojená.“

Vrátit se do Itálie zatím nehodlá. Naopak se plánuje vypravit ještě do většího extrému na Špicberky, které jsou nejsevernějším celoročně obydleným místem. A poté zamíří na Lofoty, aby pracovala jako správce dalšího turistického ubytování. „Může se stát cokoli. Nechávám otevřené dveře všemu, co život nabídne,“ uzavřela.