Hlavní obsah
Krásně je odsud vidět kostel sv. Mikuláše na Malé Straně. Foto: Profimedia.cz

Královská zahrada Pražského hradu nabízí víc než krásné výhledy

Pražský hrad jste možná navštívili více než jednou. Zašli jste ale také do Královských zahrad? Během komentovaných prohlídek se dozvíte, jak se ve výzdobě renesanční míčovny ocitl srp a kladivo, jakou budovu tu obývali českoslovenští prezidenti nebo kde se můžete zaposlouchat do zvuků fontány.

Krásně je odsud vidět kostel sv. Mikuláše na Malé Straně. Foto: Profimedia.cz
Královská zahrada Pražského hradu nabízí víc než krásné výhledy

Pražský hrad je podle Guinnessovy knihy rekordů největší historický hradní areál na světě, zabírá plochu 70 tisíc metrů čtverečních. Projít si všechny jeho objekty za jediný den není v lidských silách. My jsme se proto zaměřili na Královskou zahradu v severovýchodní části hradního areálu.

„I tady v zahradě najdete zajímavé stavby,“ vítá nás průvodkyně Marcela Smrčinová. První zastávku máme u Prezidentského domku, na první pohled nenápadné budovy, která byla v minulosti obydlím prezidentů.

„Když se stal prezidentem Edvard Beneš, nechtěl se svojí ženou Hanou bydlet ve stejném bytě, který předtím obýval Tomáš Garrigue Masaryk,“ vysvětluje průvodkyně. „Požádali proto architekta Pavla Janáka, aby jim našel jiné místo k bydlení.“

A Janák pro Benešovy zvolil právě tento prostor, kde v té době stála barokní oranžerie z 18. století od architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera, resp. to, co z ní zbylo. Janák k torzu této stavby přistavěl dvě boční křídla. „Také si můžete všimnout, že prostřední část stavby je barokní, zatímco části po stranách jsou modernější,“ popisuje průvodkyně, jak v roce 1937 vznikl Prezidentský domek.

Havel tam moc nebyl

„Po Benešových tu bydleli i komunističtí prezidenti včetně Gustáva Husáka. Zahrada okolo domku samozřejmě tehdy nebyla přístupná, jako je dnes,“ usmívá se náš doprovod. „Zpočátku tu bydlel i Václav Havel, ale Václav Klaus už nikoliv,“ dodává s tím, že prezident Klaus obýval Lumbeho vilu v severozápadní části hradního areálu.

Na Prezidentském domku aktuálně probíhá rekonstrukce. Poté by měl sloužit k ubytování státních návštěv a hostů. My však už míříme k Míčovně, jejíž výzdoba ukrývá i pozoruhodný detail, jehož si nemusí každý všimnout.

Míčovna se pyšní sgrafitovou výzdobou.

Foto: Profimedia.cz

„Míčovna pochází z 60. let 16. století a skutečně se tu hrály míčové hry,“ říká průvodkyně. Dnes slouží jako galerie a nutno uznat, že i zvenku jde o působivou podívanou. Před stavbou stojí socha Matyáše Bernarda Brauna Noc z roku 1733, na budově pak zaujme sgrafitová výzdoba. „Jde o techniku škrábání omítky. Znázorněny jsou tu antické vědy a ctnosti, ale když se zadíváte pozorně na střední část, najdete i znak pětiletky.“ Kde se na renesanční výzdobě vzal symbol socialismu?

„Na konci druhé světové války byla míčovna poničena dělostřeleckým granátem,“ vysvětluje Marcela Smrčinová. S velkým úsilím se ji povedlo zachránit. Pod vedením sochaře Josefa Wagnera se pak na začátku padesátých let podařilo obnovit i sgrafita. A právě v té době byl do sgrafitové výzdoby přidán i srp, kladivo a číslo pět jako symboly pětiletky.“

Z lásky k Anně

Cestou od renesanční míčovny potkáváme vůbec nejmladší stavbu zahrady. V moderním skleníku architektky Evy Jiřičné z roku 1999 se pěstují citrusy. „Už když tyto zahrady zakládal Ferdinand I. Habsburský, to bylo roku 1534, nechal si sem citrusy a další cizokrajné rostliny dovézt,“ popisuje náš doprovod a přidává další historku.

Socha Noc od Matyáše Bernarda Brauna

Foto: Profimedia.cz

„Král také získal několik cibulek tulipánů z Osmanské říše. Poprvé v Evropě se tak tulipány zřejmě pěstovaly zde v Královské zahradě. Do Nizozemska, které bychom si s tulipány nejspíš spojili jako první, se dostaly až později.“ Tulipánové prvenství tak v Evropě dost možná patří Čechům, nikoli Nizozemcům.

Pokračujeme dále k východnímu konci Královské zahrady, k Letohrádku královny Anny nazývanému též Belvedér (z italského slova belvedere, tedy vyhlídka). „Zmiňovaný panovník Ferdinand I. nechal letohrádek postavit pro svoji ženu Annu Jagellonskou. Nejenže s ní měl patnáct dětí, ale také ji měl velmi rád, což tehdy u panovnických párů nebyla samozřejmost,“ vypráví Smrčinová.

Stavět se začalo v roce 1538, hotovo však bylo až o 27 let později, i kvůli velkému požáru z roku 1541. „Královna Anna zemřela dříve, než byl letohrádek na její počest dokončen.“

Letohrádek královny Anny dnes slouží výstavním účelům.

Foto: Profimedia.cz

Opět si všímáme zajímavé výzdoby. „Nad sloupy najdete reliéfy, na jednom z nich je panovník Ferdinand I. s chotí Annou. Na dalších jsou antické příběhy i trocha erotiky,“ usmívá se průvodkyně. „Na jednom reliéfu se bůh Zeus ve formě zlatého deště snáší na Danaé, aby ji oplodnil. A na jiném má zase podobu labutě, to oplodňuje Lédu.“ Od tohoto netradičního výjevu přecházíme pár kroků ke Zpívající fontáně.

S uchem pod fontánou

„Zvonař Tomáš Jaroš ji v 16. století odlil ze zvonoviny,“ říká průvodkyně. Jaroš je mimochodem také autorem největšího českého zvonu Zikmund v nedaleké katedrále sv. Víta. „Protože fontánu odlil zvonař, má vynikající rezonanční vlastnosti. Kdo se nebojí o svůj účes, může k ní zespoda přiložit ucho a zaposlouchat se.“ A skutečně, z fontány se ozývá zvuk, jakési zvonění přicházející z dálky.

Než se vydáme zpět, zastavíme se krátce u vyhlídky na Pražský hrad. „Dnes nám ten pohled na příkop, hrad a věže může připadat romantický, ale ve skutečnosti se díváme na prozaický systém opevnění,“ pokračuje Marcela Smrčinová. Součástí opevnění jsou i tři obranné věže: Daliborka, Bílá věž a Mihulka. Stojíme přímo proti Daliborce a průvodkyně má pro nás přichystanou další zajímavost.

Romantika vs. realita

Daliborku nechal v roce 1496 postavit Vladislav Jagellonský. „Jmenuje se podle svého prvního, nebo spíše jednoho z prvních vězňů Dalibora z Kozojed,“ dozvídáme se. Dalibor se prý provinil tím, že poddané svého souseda, Adama Ploskovského, přijal za své. „Jistě všichni znáte sousloví Nouze naučila Dalibora housti.

Podle romantické představy se Dalibor ve vězení naučil hrát na housle, tedy housti, a spouštěl z věže dolů košík, kam mu lidé dávali jídlo a peníze,“ dozvídáme se. Takto legendu o Daliborovi popsal třeba Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. „To je však opravdu jen romantická představa.“

Třeba spisovatel Josef Svátek měl o původu tohoto sousloví jinou představu. Slovem housle se prý označoval mučicí nástroj, jakýsi skřipec s nataženými provazy či strunami. „Mučení byla ta nouze, která naučila Dalibora hrát na housle, tedy přiznat se ke zločinům,“ vysvětluje průvodkyně.

Královská zahrada

Informace o dalších procházkách na eshop.prague.eu.

Naše vycházka se chýlí ke konci. Vracíme se zpět ke vstupu do zahrady a mohli bychom se vydat dále, na Prašný most, hradní nádvoří a ke katedrále svatého Víta. Za jejich zajímavostmi se však vypravíme zase někdy příště. Jeden den je zkrátka na celý areál Pražského hradu příliš málo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků