Jak se fáralo na Dole Michal

„Na ranní směnu jsme vstávali před pátou. Nesměli jsme zmeškat jízdu do podzemí, jinak jsme měli smůlu. Pak už se jezdilo na jiná patra nebo se vozil třeba materiál,“ vypráví průvodce Dolu Michal a bývalý horník Dalibor Dominik. Než se k výtahové kleci havíř dostal, vyfasoval na vrátnici známku. Pak se šel převléct.

V šatně měl svůj hák, kterým si vytáhl oblečení asi do třímetrové výšky, aby ostatním při převlékání nepřekáželo. I tak měli chlapi na převlek do pracovního asi metr čtvereční. Háků bylo v šatně 1512 od počátku existence dolu, takže v šatně se nikdo moc nezdržoval.

Už v hornickém pak havíři pokračovali pro lampu, kdo chtěl, dostal u okénka svačinu, třeba pomazánku nebo turistický salám a rohlíky, taky něco k pití. „Zkoušeli nám dávat ledacos, ale nakonec to vyhrály šuměnky a voda. Pít je dole třeba, někdy tam jsou teploty i přes třicet stupňů,“ vzpomíná na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století průvodce.

Jeho předchůdci si před stovkou let počínali téměř stejně. Jen neměli elektrické lampy se světlem na helmě, ale kahany. A dole je nečekala razicí stěna a sbíječky na stlačený vzduch, ale lopata, majzlík a kladivo. Když byla po vyfárání známka a lampa či kahan na svém místě a oblečení z háků zmizelo, bylo jisté, že horník vyfáral.

Jáma číslo 3, zvaná od roku 1850 Důl Michael, byla pojmenována podle patrona obce Michálkovice, kde se nachází. Druhá verze říká, že to bylo podle c. k. dvorního rady Michaela Layera, druhého nejvýše postaveného muže rakousko-uherského císařství. Později se název počeštil na Michal.

Tehdejší mocnářství chtělo podpořit uhelné hornictví jako nutný rozvoj průmyslu. A tak když se Důl Michal v 50. letech devatenáctého století otevřel, byli k fárání vysokými výdělky lákáni hlavně místní a lidé z okolních vesnic. „Ale ti si tady spíš přivydělávali. Zájemci o dobře placenou práci přijížděli ze širokého okolí,“ navazuje.

Najednou byla v malých zemědělských Michálkovicích většina lidí zaměstnaná v dole. Starousedlíci si nově příchozí brali do pronájmu. „V některých objektech areálu dolu měli horníci dovoleno přespávat. Později byla postavena ubytovna a noclehárna, o několik let později pak vznikaly kolonie. Jmenovaly se Ferdinandka a Petrská,“ pokračuje Miloslav Rucki.

Pokud se dnes o hornictví říká, že je to těžká práce, v 19. století to platilo mnohonásobně víc. Horníci neměli po ruce žádné stroje, vše vykonávali ručně. V úplných začátcích pomáhaly jen vrátky na vytahování zeminy. Po vynálezu parního stroje byl i na Dole Michal parní těžní stroj, který vyvážel vyfáranou zeminu. Ale horníci stejně museli slézt dolů po žebříku a štoly hloubili ručně. Uhlí se pak ukládalo do nádob, které se nosily k vozíkům, ty pak už na povrchu ženské vysypávaly a třídily. V úzkých štolách je chránily jen fleky na zadních partiích kalhot.

Na začátku byly šachty mělké několik desítek metrů, ale štoly měřily už stovky metrů. S nástupem páry se situace začala měnit. Fáralo se hlouběji. Také horníci už kvůli časové úspoře jezdili dolů výtahem, který fičel rychlostí i osm metrů za sekundu.

„V našich dobách jsme pak museli na pracoviště buď jet důlním vláčkem, nebo po svých. To mohlo trvat i půl hodiny. Tam se pak uhlí dobývalo. To dělala část lidí, jiní se starali o stroje, další o zabezpečení štoly. Aby nám nespadla na hlavu, podpíraly ji dřevěné trámy, pak železné oblouky, tzv. stojky. Jedna vážila metrák a byl jste na ni sám. Nic pro slabé jedince,“ usmívá se průvodce.

Horníka v dole nejvíce ohrožuje příroda. V úzké chodbě hrozí vlivem velkého tlaku závaly. Nebezpečí znamenají i průsaky vody, výrony jedovatých plynů, třeba výbušný metan.

Zcela na začátku mívali horníci v dole v kleci kanárka. Když pošel, věděli, že je tam metan a musí z dolu pryč. Později měli jejich šéfové – štajgři v kahanech stupnici. Když plamen dosáhl na čtyřku, bylo už na záchranu pozdě. Už při druhém stupni muselo vše živé důlní chodbu opustit. A ke zmíněnému horku ještě přičtěme velmi vysokou vlhkost vzduchu. Pokud se někomu udělalo špatně, kamarádi ho zavedli k proudu čerstvého vzduchu. Když to nepomohlo, museli pro něj záchranáři.

„Zákony nařizující, co se v dole nesmí, byly vydávány už v 19. století, stejně tak už tehdy existovaly bezpečnostní předpisy. Otázka je, zdali se dodržovaly. Vždycky se to poznalo podle počtu smrtelných úrazů. Kvůli metanu také od počátku fárání platil přísný zákaz kouření. Na Dole Michal se staly každý den dva až tři úrazy, možná i víc, ale tím se nikdo nechlubil. Smrtelné nehody byly dvě tři ročně,“ říká Miloslav Rucki.

I horník je jen člověk a musí si občas odskočit. Záchody se ve štolách nezavedly dodnes, a tak se malá strana „řešila“ na místě. Ta velká o kousek dál, pokud nebyl k dispozici kbelík.

Nerostné bohatství pod povrchem patřilo odjakživa státu. Pozemek mohl mít majitel, ale na těžbu musel získat povolení. Pak udělal průzkumný vrt, ale to neplatilo jako důkaz, že je tam uhlí dostatek. Vyznačilo se tedy tzv. kutiště, tam se vyhloubila kutací jáma o průměru dva metry. Postavila se věž, která vytahovala principem kladky zeminu z hloubky. Kdo se netrefil, vykopal o kousek dál další jámu. Když se uhlí našlo, úřad to potvrdil a majitel dostal zápůjčku prostoru. Mohlo se těžit.

Stálo to samozřejmě mnoho peněz. O vlastnictví dolů usiloval stát i měšťanské spolky, ale pokud nevynášely, těžní komplex byl odprodán tzv. uhlobaronům. To byl případ i Dolu Michal. Ten v roce 1856 koupila Společnost severní dráhy Ferdinandovy, která postavila a provozovala železnici vedoucí z Vídně přes Ostravu k polským solným dolům.

„Na konci minulého století bylo na Ostravsku už několik desítek těžních jam, celé město bylo podkopáno, chodbami se dalo chodit pod městem křížem krážem. Doly ale měly vymezeny své rajóny, kde končil jeden, začínal druhý. Chodby byly průchodné, pokud je po jejich opuštění nezavalila hlušina nebo nezatopila voda,“ doplňuje průvodce Dalibor Dominik.

Za bývalého režimu patřili horníci mezi zaměstnaneckou elitu s velkými platy. Ale ty rozhodně nedostávali bez důvodu, navíc to neplatilo pro všechny. Rekordy se lámaly tam, kde byla mocná sloj uhlí, tedy hodně suroviny. Jenže většina rekordy prostě lámat nemohla. Havíři si pro sebe tehdy sice vybírali nejlepší a nejbezpečnější pracoviště, špičkové pracanty si zaměstnavatel snažil udržet. Hlavní roli hrály peníze. „Také dostávali věrnostní, podle odpracovaných let se jim zvyšovala mzda. Dále deputát, to bylo dřevo a uhlí na zimní topení zdarma,“ zdůrazňuje Rucki.

Podle průvodce Ruckého bylo nutné vytěžit hodně uhlí, aby byl důl rentabilní. Pokud prodej uhlí nestačil krýt těžbu, doly se zavřely bez ohledu na to, kolik uhlí tam zbylo. Benešovými dekrety byly zestátněny také důlní podniky, které patřily mezi těžký průmysl. Důl Michal tak byl začleněn do Ostravsko-karvinského revíru.

„Za socialismu těžbu dotoval stát, což skončilo po roce 1990. Uhlí zde máme, ale těžba je natolik drahá, že se nevyplatí. Po druhé světové válce byly snahy o zvyšování těžby, ta kulminovala v roce 1959. Pak už to bylo spíš naopak,“ připomíná Miloslav Rucki.

Důl ukončil těžbu 30. května 1993. Poslední klec vyjela na záložním těžním stroji 2. června 1994.

O rok později byla těžní jáma zcela zasypána. Ještě v průběhu útlumových prací převzalo celý areál ministerstvo kultury, které jej předalo Národnímu památkovému ústavu. V současné době je Důl Michal spravován Územní památkovou správou v Kroměříži.