Hlavní obsah

Čankajšek stavěl starou Čínu z betonu, poznáte v Tchaj-peji

Právo, Lubor Kazda

O zvědavé obdivovatele tyhle dvě obří limuzíny nemají nouzi. „Tati, vidíš ta tlustá skla?” ukazuje rodičům prstem blonďatý klučina v tričku I love Sydney. Selfíčkuje se tu ostošest. Jsme v expozici Čankajškova památníku v Tchaj-peji, metropoli Tchaj-wanu.

Foto: Profimedia.cz

Areál Čankajškova památníku v centru Tchaj-peje tvoří budovy ve staročínském slohu zasazené do krásného parku.

Článek

Oba černé cadillaky jsou historické exponáty – ten starší, pancéřovaný, měla generalissimova státní eskorta k dispozici v 50. letech. Novějším, skoro sedmimetrovým hranatým korábem, jezdil Chiang Kai-shek – jak zní prezidentovo jméno autenticky v čínštině – od roku 1972.

Foto: Lubor Kazda, Právo

Generalissimus se svou druhou chotí

Teď se u nablýskaného kolosu právě fotí hlouček rozjařených místních návštěvníků. Jejich uvolněná nálada přesně vystihuje změnu atmosféry v památníku vybudovaném k uctění někdejší hlavy státu. Teď je to prostě turistická atrakce, vedlejší budovy s velkým koncertním a výstavním sálem postavené v areálu jsou významné kulturní stánky hlavního města. Ještě před několika lety jsem měl pocit, že je státní smutek a že jsem se ocitl v mauzoleu, odkud před chvílí odklidili věnce.

Lidé v ukázněných skupinách tehdy procházeli megalomanskou stavbou a naslouchali výkladu pronášenému jako při obřadu. Ačkoli nebožtík leží jinde, pietu tu šlo krájet.

Z té nyní zbylo už jen operetní střídání stráží. Vojáci předvádějí v hlavní dvoraně roboticky svůj kus, lídr odlitý v bronzu na to hledí shůry s vlídným úsměvem. Sochař ho pojednal ve faraonských rozměrech a usadil do křesla podobného trůnu. Je to výmluvné – generalissimus se nechal na ostrově zvolit do prezidentského křesla hned čtyřikrát v řadě.

Foto: Lubor Kazda, Právo

Bronzová socha někdejšího vůdce byla usazena do křesla, které výmluvně připomíná trůn.

Vládl tu celkem šestadvacet let způsobem, který ho přivedl do světové galerie autokratů. Lidem utáhl opasky, demokracií se nezatěžoval. Zemi nalajnoval masivní rozvoj infrastruktury, čímž ovšem vznikl základ, o který se později mohla tchajwanská ekonomika opřít ke svému skoku mezi asijské tygry. Tuto zásluhu mu neupírají ani ti Tchajwanci, kteří ho – nyní většinově – zrovna nemusejí.

Budovatel bez skrupulí

Budovatelství měl generalissimus svým způsobem jednoduché – s rozhodováním o plánech si vystačil sám, s financemi štědře pomáhali Američané. Problém nebyl ani v nasazení armády, pokud bylo potřeba, jako třeba při prorážení unikátní silniční trasy přetínající hornatý ostrov napříč. Na šest tisíc vojáků a další tisíce právě deaktivovaných mužů se prakticky ručně, bez těžké techniky prokopalo pohořím centrálního masivu.

Foto: Lubor Kazda, Právo

Nablýskaný Čankajškův koráb je dnes turistickou atrakcí.

Měli sice tuny dynamitu, ale jinak jen krumpáče, palice a majzlíky. Prorazili desítky tunelů, silnici vysekali do boků strmých hor, vysokých až tři tisíce metrů. Tak vznikla klíčová trasa spojující východní a západní pobřeží. Stálo to život 226 nasazených.

Hodně si za Čankajška užili také původní obyvatelé ostrova. Když v roce 1949 generalissimus na pevnině prohrál svůj urputný boj o moc s Mao Ce-tungem a komunistická armáda za podpory Moskvy mu šla po krku, nezbylo než uprchnout.

S penězi a císařskými poklady ze Zakázaného města se Chiang uklidil na zanedbaný, provinční Tchaj-wan. S ním sem z pevniny kromě jeho elity a vojska přišly ještě tři miliony Číňanů.

Ostrovanům se tím život změnil od základu, zvláště etnickým menšinám, žijícím podle svébytných zvyklostí. Čankajšek nařídil jako povinný jazyk mandarínštinu, namísto velmi odlišné tchajwanštiny, monopol úředního jazyka doprovodil tvrdým monopolem politickým – jedinou povolenou stranou byla jeho nacionalistická Kuomintang.

Foto: Lubor Kazda, Právo

Čankajškova dominantní matka

Je co fotit...

Čankajšek se i v ostrovním exilu snažil ztělesňovat „celou Čínu“. Léta snil, že prohru Maovi vrátí a že se mu vítězně otevřou brány Pekingu, v čemž ho posilovala americká vojenská a hospodářská podpora – studená válka byla v rozpuku.

Principu „Čína jsem já” podřídil také architekturu. Státní budovy – včetně třeba pošt – se na Tchaj-wanu za jeho vlády musely stavět ve stylu staročínských staveb: s pagodovými střechami, s tradiční zdobnou symbolikou, odkazující na starou vlast.

Vyrostla tak série objektů klonujících rysy památek Říše středu, jedna z generalissimových stop na ostrově. A tak selfíčkující turisté nadšeně fotí kolosy z betonu. Inu, jsou pestré – a teď už vlastně také patří mezi památky. Tak vzniklo v Tchaj-peji i Národní palácové muzeum, Louvre jihovýchodní Asie, jedinečná pokladnice, kde spočinuly z pevniny odvezené skvosty ze sbírek čínských císařů.

Sám muzejní areál vrostlý do úpatí hory je spíš než vnější architekturou ovšem pozoruhodný tím, co návštěvnické oko nevidí – sítí bunkrů vyhloubených do nitra kopce. Tam jsou v trezorech, v bezpečí před častými zemětřeseními, uloženy cenné sbírky, z nichž jen zlomek, žel, se vejde do vitrín v expozici.

Jinou tchajpejskou „historickou” dominantou je Grand Hotel Taipei. Monument, který budí respekt. Pro představu – čtrnáctipatrová velestavba je o 24 metrů vyšší než Petřínská rozhledna. Její krov, marnotratně pokrytý zlatožlutými glazovanými prejzy, je největší pagodovou střechou planety. Ční nad metropolí od roku 1973.

Foto: Lubor Kazda, Právo

Grand Hotel Taipei byl prvním luxusním hotelem ve městě.

Pokoj za půl milionu

Nedávno Grand Hotel prošel opravami, během nichž byly zcela odstraněny stopy po ničivém požáru z roku 1995. Nyní znovu shlíží ve svém koloritním hávu na město. Totéž mohou z hotelových pokojů činit hosté – ovšem jsou-li ochotni sáhnout do kapsy pro sumy od 300 amerických dolarů (6824 Kč) za noc (nejlevnější pokoj) po pálku 18 tisíc dolarů (406 620 Kč) za unikátní prezidentské apartmá (ceník bez slev z listopadu 2018).

Čankajšek ale nenechal Grand Hotel zbudovat jen pro rozvoj luxusního turistického ruchu. Šlo mu hlavně o prestižní objekt státní reprezentace s veškerým zázemím služeb. Metropole neměla do té doby žádný pětihvězdičkový hotel a chyběly i náležitě oslnivé prostory pro oficiální recepce – země byla tehdy členem OSN, v Tchaj-peji sídlili velvyslanci.

Z lesku pompézního hotelu se ale generalisssimus dlouho netěšil. Dva roky po dokončení stavby zemřel. Kvůli nemoci nestihl ani pobýt ve svém soukromém apartmá o několika ložnicích a salonech, v nichž je dodnes mnohé z generalissimova osobního mobiliáře.

Foto: Lubor Kazda, Právo

Součástí Grand Hotelu je i tato úniková cesta.

Po zmíněném požáru úřady zveřejnily zajímavý detail – z hotelu vedou dva tajné únikové tunely ústící do přilehlých parků. Vládce ostrova tedy zjevně myslel na všechno. V případě nenadálé extrémní situace měl zadní vrátka – a letiště nedaleko. Tahle evakuační pojistka je raritní: strmě sestupné dvousetmetrové tunely mají po celé délce z boku zvláštní žlab, aby jím šlo bleskově dolů k autům spustit zavazadla, pytle s dokumenty či penězi, aniž by to blokovalo únik prchajících.

Pagoda pro matinku

Vraťme se ale z Grand hotelu ještě na skok do Čankajškova památníku. Z let generalissimovy adorace v něm zůstala věrná replika jeho prezidentské pracovny. Vosková figurína vládce ostrova sedí za stolem v životní velikosti. Na stěně visíval také portrét Čankajškovy matky. Byla to velmi tvrdá žena, uvyklá mít vždy navrch. Syna evidentně držela hodně zkrátka. A on ji přímo zbožňoval – prezidentský den zahajoval tím, že se nejdříve uctivě uklonil jejímu portrétu…

Nezůstalo jen u obrázku. V roce 1969 Chiang rozhodl, že na matčinu počest bude v jednom z nekrásnějších míst ostrova, nad Jezerem slunce a měsíce, vztyčena speciální věž. Železobetonová, odolná, ale v kabátě devítistupňové staročínské pagody. Čankajšek si nechával předkládat projektovou dokumentaci a osobně v ní činil úpravy – například zatrhl jen dvoumetrovou vstupní obloukovitou bránu. Musela být důstojnější, třímetrová.

Foto: Profimedia.cz

Věž na počest generalissimovy matky

Kopec u jezera má výšku 954 metrů nad mořem. Pagoda byla proto postavena přesně 46 metrů vysoká, aby to dělalo rovnou tisícovku. Stavba byla dokončena v roce 1972, v průběhu let přečkala leccos včetně ničivého zemětřesení.

Nyní je volně přístupnou turistickou atrakcí. Komu stačí dech na zvládnutí stovek schodů od jezera k vrcholu a pak rozdýchá ještě další desítky při zdolání samotné pagody, tomu se z ochozů otevře úchvatný pohled na jezero obklopené hradbou modravých hor. Prostě – skvěle vybrané místo.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám