Canyonlands - fascinující zázrak přírody

V parku je možné podnikat různé aktivity – pěší vycházky, vícedenní túry, jízdu na horských kolech, projížďky na čtyřkolkách, sjíždět řeky na raftech či kánoích.

Park je rozdělen do několika sekcí.

Většina návštěvníků zavítá do části Island in the Sky (Ostrov na obloze) blízko města Moab. Je to stolová hora v severní části parku mezi řekami Colorado a Green River.

Z populární sekce White Rim se spoustou vyhlídek se nám otevírají nezapomenutelné pohledy na pískovcové lavice nacházející se 366 m pod plošinou a hluboko pod nimi kroutící se koryta řek. Pěkné výhledy na okolní oblast vám ale umožní také okružní silnice okolo White Rim Road  v délce 100 mil.

Druhou nejvíce navštěvovanou částí je oblast Needles (Jehly) východně od řeky Colorado. Oblasti dominují bíle a červeně pruhované pískovcové věže připomínající jehly. Kromě nich tu uvidíme mnoho různě tvarovaných skal včetně skalních oblouků, které se podobají útvarům v  nedalekém parku  Arches. Turistické stezky či silnice pro čtyřkolky nás dovedou např. k Tower Ruin, Confluence Overlook, Elephant Hill, Joint Trail, Chesler Part.

Nejhůře přístupnou sekcí parku je část Maze (Bludiště). Vzhledem ke značné odlehlosti a obtížnosti silnic i stezek vyžaduje výlet do této oblasti více času (několik dnů) a dobrou přípravu co se týká jídla, pití i oblečení.

Geograficky oddělená sekce parku se rozkládá severozápadně od hlavní části a nazývá se Horeshoe Canyon (Podkova). Toto území bylo k parku Canyonlands přičleněno v roce 1971. Jízda autem z Moabu trvá cca 2,5 hodiny. Přijdou si tu na své zejména milovníci historie.

Lovci a sběrači procházející touto oblastí v období 2000 – 1000 let před naším letopočtem, tam zanechali stopy svého působení. Byly tu nalezeny artefakty, obydlí, piktogramy a nástěnné malby, které patří k nejstarším v Americe. Nejznámější plocha kaňonu The Great Gallery (Velká galerie) obsahuje mimo jiné velmi dobře dochované postavy v životní velikosti.

Parkem se klikatí řeky Colorado a Green River, zařezávají se do vrstveného vápence a vytvářejí dva hluboké kaňony. Obě řeky jsou nad soutokem poměrně klidné, což je ideální pro kanoe, kajaky a jiná plavidla do mělkých vod. Spojení obou řek vytváří pak dravý proud, který směřuje s úžasnou rychlostí a silou do kaňonu Cataract Canyon a vytváří peřejnatý úsek světové třídy. Charakter toků se mění dle tání sněhu, množství srážek, sezóny. Vysoká hladina vody bývá obvykle od počátku května do pozdního června.

Jihovýchodní Utah spadá do Coloradské náhorní plošiny, pouštní oblasti vyznačující se extrémními výkyvy teplot (během jediného dne může změna dosáhnout až čtyřiceti stupňů). Klima je v parku extrémně suché. Většina srážek spadne časně zjara a v pozdním létě. Nejvhodnějším obdobím k návštěvě parku je jaro a podzim, kdy se denní teploty pohybují v průměru od 15 – 26˚ C. Letní teploty se mohou vyšplhat až k 35˚ C. Koncem léta nastupuje monzunové období, které může vyvolat bleskové záplavy. V zimě, která bývá poměrně chladná, je zase nebezpečí, že i malé množství sněhu či ledu učiní zdejší stezky a silnice neschůdnými respektive nesjízdnými.

Navzdory faktu, že se jedná o pouštní oblast, je to území s rozmanitou faunou a florou. Pouštní zvěř se dokázala dokonale adaptovat na prostředí. Většina zvěře je aktivní v noci, takže se vyhne spalujícím denním letním teplotám. K této kategorii patří třeba tarbíci, křečci, drobní hlodavci, skunci, fretky kočičí, lišky, rys červený, puma americká, netopýři, sovy. Mezi zvěř aktivní hlavně za soumraku či svítání můžeme zařadit jelence ušaté, kojoty, dikobrazy, králíky pouštní atd.

Ve dne je aktivních pouze několik pouštních zvířat – sysel skalní či běloocasý, čipmank, ještěrky, hadi, jestřábi nebo orli. Aktivita zvířat se mění dle sezóny i počasí.

Floru parku lze rozdělit do tří hlavních kategorií. První kategorii tvoří druhy, které suchu unikají. Patří sem jednoletky, které rostou pouze v případě dostatku vody. Semena mohou přežívat roky, když jsou podmínky nepříznivé. Jedná se hlavně o jarní divoké rostliny. Druhou skupinu tvoří rostliny suchu odolné – tedy trvalky. Mnoho jich má malé stočené listy, které snižují dopad slunečního záření a některé z nich dokonce listy v době nedostatku vláhy odhazují. Typickým zástupcem této kategorie jsou kaktusy, juky a mechy.

Poslední skupinu zahrnují rostliny, které se suchu vyhýbají. Jedná se o pobřežní oblasti, kde je vody dostatek. Tuto kategorii zastupuje např. kejklířka skvrnitá, orlíček obecný či kapradina netík. Podél říčních koridorů či nesouvislých toků rostou topoly a vrby.

Autor : Irena Reiterová America Tours