Na člunech mezi Kanadou a Aljaškou

"Už ji vidím! Tamhle stojí chata, na kraji lesa!" křičí Veronika sedící na špici člunu, který řídí Jirka.

"Moc velká ale není," řekne zklamaně Jakub.

"No a co? Očekával jsi palác?" usadí ho Lenka.

"Ani nevíte, jak jsem ráda, že ze sebe konečně stáhnu ty mokrý hadry a usuším si spacák," řekne Léna.

Opatrně zajíždíme do ústí řeky, kde chata stojí, a přistáváme přímo před ní. Máme štěstí -právě je příliv, za odlivu bude voda kdovíkde. Přivážeme čluny k mohutnému stromu před chatou a začneme vykládat.

Jako na zavolanou jsme ráno potkali na začátku fjordu Bradfield Canal lesníky, kteří nám o chatě u řeky Harding řekli. Mnoho podobných "cabins" je postaveno správou přírodní chráněné oblasti Tongass National Forest. V těchto chatách se dá za malý poplatek přenocovat. Víme, že mají šest lůžek, tedy pro nás, výpravu sestávající ze čtyř dospělých a dvou dětí, jsou jako stvořené.

Dávno jsme již měli být v městečku Wrangell nedaleko ústí řeky Stikine, po které jsme před lety z Kanady připluli na Aljašku. I když jsou naše zásoby skoro vyčerpané, hladovět nemusíme. V řekách a potocích se to lososy jen hemží a teď, ve druhé polovině srpna, je všude záplava lesních plodů.

Po výjezdu ze zátoky Lowe Inlet jsme brázdili vody úzkého fjordu Grenville Channel směrem do přístavu Prince Rupert. Až na impozantní polohu není na tomto ospalém městečku nic pozoruhodného. Za zmínku stojí snad jenom indiánské totemy, které se tam nacházejí na každém kroku. Zásobili jsme se proviantem a doplnili soubor map Aljašky. Od zkušených námořníků jsme sbírali rady. Mezi Kanadou a Aljaškou jsme byli nuceni opustit trasu chráněnou předsunutými ostrovy a čekalo nás vlnobití oceánu.

Ze dne na den skončilo období krásného počasí. Padla mlha a komplikovala nám orientaci. Na palubě však máme navigační pomůcky jako každé z námořních plavidel, takže jsme nemohli nikdy ztratit správný směr. Vlny byly čím dál tím vyšší a pěkně nám brnkaly na nervy. Snad jen děti to bavilo. Vážně jsem uvažoval, že náš riskantní podnik přerušíme. Nebezpečí bylo naštěstí zažehnáno, sotva jsme se dostali k ochrannému pásmu ostrovů jižní Aljašky.

Jako první otevře dveře chaty Jirka a volá: "Super, i kamna tady jsou, hned zafajruju," praští sebou na jednu z pryčen a dodá: "Konečně postel!" Pak se usadí ke stolu a pokračuje: "Večer si zahrajeme kanastu, co vy na to?"

"A venku ať si leje, jak chce," přidá se Lenka, "jen musíte před chatou zavěsit plachtu a udělat ohniště, abychom mohli upéct ty pstruhy, co jste po cestě nachytali. Konečně něco jiného než ty věční lososi."

"Buď ráda, že tady všude jsou," uklidňuji manželku. "Bez nich bychom byli už úplně bez zásob."

Špatné počasí nám totiž dělá problémy. Často jsme nemohli tábořiště opustit, jak hrozně pršelo a jak silný byl vítr. Dny letí a proviant nám definitivně dochází.

S Jakubem a Jirkou vyrazíme chtě nechtě zpátky do deště budovat "kuchyň". Léna roztopí naftová kamínka a rozvěsí naše mokré svršky a spodky, kde se jen dá. Nádrž s palivem venku u zadní stěny chaty je plná, a tak kamínka mohou "jet" bez přestání. Blahořečíme aljašským lesníkům, že budují v divočině tyto chaty. V Kanadě jsme si o podobném komfortu mohli nechat jenom zdát.

Ráno prší stejně hustě jako minulý den, a rozhodneme se tedy, že "naši" chatu neopustíme dřív, než se počasí umoudří. Máme mokrých jízd na člunech všichni až po krk.

Jíst se však musí, ale pstruzi došli.

Lenka řekne: "A dnes si přeju změnu v jídelníčku. Po cestě sem, kousek odtud, jsem pozorovala velký stříbrný lososy. Tak kdo tam kromě Daltona vyrazí?" zeptá se, protože již dopředu ví, že náš pes skočí vždy do člunu dřív, než odrazíme od břehu. Má totiž hrozný strach, abychom ho někde nezapomněli.

Jakub vstane jako první, Veronika se po chvíli přidá. Na nás dospělé dolehla lenora. Není divu po těch týdnech plných štrapácí. Nemůžu ale nechat juniora ve štychu a vyhovět manželce se vždycky vyplácí.

Přistaneme u ústí potoka. Pohled mi ulpí na Daltonovi. Jeho chování mi hned napoví, že někde v blízkosti musí být nebezpečné zvíře, nejspíš medvěd. Opatrně vlezu na hranu malé vyvýšeniny, která nám zakrývá výhled na potok, a již vidím, o co jde: ne jeden, nýbrž hned tři černí medvědi - baribalové loví lososy.

Potok je tak mělký, že na některých místech jsou ryby ve vodě jen do půlky břicha. Pozorujeme medvědy, jak se rozběhnou, hrábnou přední tlapou po rybě, zaseknou do ní své mohutné drápy a bleskově kořist zakousnou. Pak si rybu odvlečou na břeh, kde ji požírají. Zbytky jejich hodování pak požírají hejna racků a před chatou u řeky byl dobrý tucet bělohlavých orlů. Ti tam likvidují mrtvá těla lososů, kteří na své cestě do horských jezer zahynuli.

Trpělivě vyčkáváme. Ti zatracení chlupáči se nemohou lahodných jiker nabažit, ale nakonec mají přece jen dost. Naštěstí se neobjevují žádní další.

Za necelou hodinu je pytel plný, že ho sotva uneseme. Jídlo na několik dní je tím zajištěno. Lenka s Lénou umějí z lososů ohromné dobroty: smažené filety nebo pečené se zeleninou, která však už bohužel došla. Pomazánku s majonézou, tu však už také nemáme. Nejnovějším hitem naší tábornické kuchyně je tedy rybí guláš - cibule je zatím pořád ještě dost.

"O sole mio..." zazní Jirkův zpěv před chatou. Vykouknu z okna. Venku konečně září slunce a nebe je modré jako šmolka. Změna počasí na sebe zas jednou nechala hezky dlouho čekat.

Balíme věci a uklízíme chatu, která nám poskytla útočiště. Nakládáme do člunů vodotěsné sudy s výzbrojí a pevně je přivazujeme. Brzy se ozve dvojhlas motorů.

"Odjezd!" zvolá Jakub a přidá plyn. Jirka vyrazí ve druhé lodi hned za ním. Držíme kurz severozápad - náš cíl je Le Conte Glacier.