Je to vynikající postřeh. Kefalonie, ostrov v Jónském moři, taková skutečně je. Je nádherná a zvláštní a sotva se dá srovnat s jiným z ostrovů.

Když jsme procházeli živými ulicemi Argostoli, hlavního města pyšnícího se oslnivě bílými domy, malebnými uličkami a palmami lemovanou přístavní promenádou, ani se nám nechtělo věřit, že ostrov v roce 1953 přežil ničivou živelnou pohromu. Jak obrovskou katastrofou zemětřesení bylo, jsme viděli sice v malém, ale na unikátní exponáty bohatém Muzeu historie a etnografie v centru města. Archeologické muzeum se zase pyšní pozoruhodnými nálezy z pradávné mykénské kultury, řeckého a římské období.

Most, želvy, maják

Velice osvěžující za horkého dne je procházka po skoro kilometru dlouhém mostě Drapanosu, který postavili v devatenáctém století Britové. Původně, než ho nahradil most kamenný, byl dřevěný, což bylo při jeho délce více než úctyhodné. Odtud jsou nádherné pohledy na město a při troše štěstí zde můžeme spatřit i vzácný druh želvy Caretta caretta.

V podvečer, když zapadá slunce do neklidných vln argostolského zálivu, je kouzelným zážitkem výlet k nedalekému majáku Ayii Theodori. V modravém pološeru se na druhém břehu zálivu rozsvítí světla Lixouri, druhého největšího města ostrova. A ještě jedno místo je unikátní. Poblíž majáku, v krasovém podzemí se najednou propadá mořská voda, aby vyšla po dlouhém a tajemném putování na druhé straně ostrova v jeskyni Melissani u Karavomilosu.

Mirtos, Spartia a ty další

Na rozdíl od španělských, italských, marockých a jiných mořských lázní má Kefalonie pláže menší, komornější. Jsou jich desítky, hlavně kolem Argostoli, Skaly, Porosu, Asosu, Lixouri a Sami. Zvlášť ceněné jsou ty kolem Fiskarda, malebné rybářské vesničky v nejsevernějším cípu ostrova. Ta je unikátní v tom, že jako jediná přežila všechna zemětřesení.

Přesto za nejkrásnější považují Kefaloňané pláž Mirtos. Má oslnivě bílý písek a tyrkysově modrou vodu, fantastickou kulisu tu tvoří vápencové útesy. Zvláště krásná je za soumraku, když do vln Jónského moře zapadá rudý disk slunce.

My jsme si však zamilovali sice méně slavnou, ale také půvabnou minipláž ve Spartii. Vesnice Spartia a vedlejší Pesada jsou místa s velkou námořnickou tradicí. V minulosti zde lidé měli hezký zvyk posílat pomocí zrcadel lodím projíždějícím kolem blýskavé pozdravy a lodě jim odpovídaly. Spartia byla také rodištěm kapitána Evangelose Panase, který velel kefalonským korábům v bitvě proti Turkům u Lala.

V hotelu jeho potomka, pana Demetriose Panase jsme strávili desítku nezapomenutelných dnů. Pozoruhodný je nejen jeho hotel, ale i on sám. Jeho život by byl na román, ze Spartie odjel studovat do Anglie a pak do Atén, kde také na řadu let zakotvil. Pak ho ale přitáhlo zpět rodné hnízdo, kde si postavil dům a zařídil hotel. A protože mu ani v sedmdesáti nechybí elán, pracuje v Argostoli na vysoké škole.

Jak, kde a s kým
Jónské ostrovy tvoří skupina asi tří stovek ostrovů a ostrůvků. Sedm největších jsou Korfu, Paxí, Lefkáda, Ithaka, Kefalonie, Zakynthos a Kíthira. Mají rozlohu 2037 km2 a žije na nich na 200 000 obyvatel.
Nejvzdálenější od řecké pevniny je Kefalonie. Je to také šestý největší řecký ostrov, mezi ostrovy ve Středozemním moři je na 11. místě. Zde je i nejvyšší hora Jónského souostroví dosahující výšky 1628 metrů. Také celé území ostrova, který má rozlohu 781 km2, je velmi hornaté, roviny jsou poměrně malé, ale velmi úrodné.
Pobyty na Kefalonii nabízí několik cestovních kanceláří, Fischer má své hlavní destinace ve Skale, Spartii a Porosu.
Pravidelné linky z velkých evropských měst sem sice nelétají, ale existuje denní letecké spojení z Atén, na ostrov zajíždějí z řecké pevniny a z Itálie i trajekty. Po ostrově je možné dobře cestovat autobusy, dopravní síť je poměrně hustá, i když jízdní řády nejsou příliš obsáhlé. Lze doporučit pronájem automobilu nebo skútru. Pro vypůjčení se vyžaduje věk 21 let a mezinárodní řidičský průkaz, který může často nahradit i průkaz národní. Jezdí zde poměrně hodně pohodlných a moderních taxi, jejichž ceny jsou srovnatelné s našimi. Navíc kefalonský taxikář turistu nikdy neošidí.
Řidiči na ostrově většinou jezdí opatrně a s přehledem, neriskují. I tak nebezpečí nelze podceňovat: O tom, že skutečně existuje, svědčí miniaturní kapličky na okrajích silnic, kde došlo ke smrtelným nehodám.

Dramatické a bohaté dějiny ostrova

"Vypadalo to, že se čas zastavil a že to nevýslovné otřásání půdy už nikdy neskončí. K pekelnému a třeskutému dunění země se přidala kanonáda praskajících trámů a stěn, nahodilé zvonění kostelního zvonu a dusivý mrak sirnatého prachu, který rval hrdla a škrábal v očích," vzpomíná ještě dnes s pohnutím na osudný 13. srpen roku 1953 kefalonský pamětník Demetrios Panas.   

Tehdy skutečně z většiny městeček, vesnic a horských samot na kouzelném řeckém ostrově v Jónském moři nezůstal kámen na kameni. A i když tragických událostí v jeho historii bylo daleko víc, vlastně celá desetiletí jedno neštěstí následovalo druhé, Kefalonie přesto dokázala světu, že její krása je věčná. Po každé pohromě povstala stejně jako pták Fénix z popela a dnes je ještě skvostnější než dříve. Proto se právě v úvodu sluší lekce z její nejen zajímavé, ale i velice bolestné historie.  

Kefalonie je vskutku prastarý ostrov, hýřící dávnými mýty. Zde se rodila řecká mytologie, zde psal slepý Homér a vládl bájný Odysseus. Dějiny Kefalonie jsou ale mnohem starší než Homérova doba. Sahají až do čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, kdy tu kvetla mykénská kultura.

V helénském období zde vznikl stát čtyř měst - Krane, Pale, Same a Pronnoi, pak se ostrov stal římskou provincií. Po Římanech přišli Normané. Pradávné dobyvatele vystřídali Frankové a nakonec Turci. Šest set let, mezi roky 1194-1797, patřil ostrov Benátkám. Po francouzské revoluci připadl na několik let Francii, Napoleon Bonaparte tu ale dlouho nevládl. V letech 1809 až 1864 byla Kefalonie pod britskou vlajkou. Po řecké revoluci v roce 1864, která svrhla turecké panství, se připojila ke kontinentálnímu Řecku. V první světové válce bojovali ostrované po boku Spojenců.   

Pak přišlo dvacetiletí míru, ale už 28. 10. 1940, po Mussoliniho ultimátu odmítnutém řeckým premiérem Metaxasem vstoupila země do války. Italské výsadkové jednotky obsadily ostrov a zůstaly dva roky. V roce 1943, po svržení fašistického režimu v Itálii, okupovali ostrov Němci.  

Italská divize Acqua, která obrátila zbraně proti svým někdejším spojencům, byla německými a chorvatskými jednotkami SS decimována. O život přišlo 5000 vojáků a důstojníků, mnozí i po složení zbraní, další tři tisíce se utopily na německé lodi, která je měla odvézt do zajateckých táborů. Ani konec druhé světové války bohužel ostrovu nepřinesl toužebně očekávaný mír. Už v roce 1944 vypukla krutá krvavá občanská válka. Trvala tři roky. A ve chvíli, kdy se ostrov už trochu z hrůz války vzpamatoval, postihlo Kefalonii, Zakyntos a Ithaku katastrofální zemětřesení, které si vyžádalo na šedesát tisíc obětí.