Byl jsem v horách třetí, poslední den. Těch zbývajících dvacet lidí tam stráví ještě deset dní. Budou pokračovat v právě probíhající paintballové hře na četníky a bandity, která je každodenním uvolněním při náročném nácviku přežití v horách.

Za ty dva předchozí dny jsme se mj. naučili, že osli jsou moudrá zvířata a že nejsnadnější je jít po stezkách, které v horách vyšlapali. Víme už, které rostliny mají hluboké, do skály zapuštěné kořeny, takže se o ně v kluzkém terénu lze zachytit, víme, jak vypadá hornina, která se drobí a jak ta, do níž lze bezpečně zatlouci skobu.

Lezli jsme po skalách a slaňovali, rozdělávali oheň za pomoci dvou dřívek, suché trávy a provázku, učili jsme se rychle zřídit suchý a bezpečný úkryt, když uhodí bura, prudký studený vítr z vnitrozemí. S dvaceti kilogramy na zádech jsme putovali po úzkých cestičkách nahoru a dolů.

Na křídle k moři

 Můj pobyt v horách končil. Rozloučil jsem se s ostatními, nechal se navléci do pevného postroje a s připraveným rogalem jsem s jedním z instruktorů čekal na příhodnou chvíli ke startu. Zanedlouho jsme se v tandemu vznášeli vysoko nad úbočím Biokova a pomalu jsme se snášeli k pobřeží Jadranu.

Po přistání následoval rychlý přesun na základnu Bravo na ostrově Brač, kde se odehrávalo něco podobného jako v horách, jenže ústředním tématem bylo potápění a pobyt na moři. Kdo měl zájem, mohl si udělat potápěčský kurz, jiní - tak jako já - chtěli jen nahlédnout pod hladinu.

Příprava byla krátká, bezpečnostní opatření důkladná. Cestou do hlubiny mě instruktor každou chvíli zastavil, zacpaným nosem jsem musel vyrovnávat tlak a gestem potvrzovat, že se cítím normálně. Ponořili jsme se do patnácti metrů, podíval jsem se na podmořské útesy, divil se rybám, které z nás měly spíš legraci než strach, a pomalu jsme se vraceli na hladinu.

Ti, kteří už nějaké zkušenosti s potápěním mají, vyrazili s instruktory k vraku lodi, potopené v roce 1930, nebo do míst, kde jsou k vidění řecké amfóry ze 4. stol. př. n. l.

Na pevné zemi

I tentokrát jsem opustil základnu předčasně a vrátil se na pevnou zemi. Času nebylo nazbyt, a tak jsem si musel nechat ujít noční dobývání základny útočníky z moře - další painballovou kratochvíli - nebo třeba seskok padákem.

Ve Splitu čekal džíp a znovu jsme vyrazili do hor. Tentokrát to bylo spíš podhůří. Cestou necestou jsme projížděli krajem zarůstajících úzkých cest, opuštěných a rozpadajících se horských vesnic, zplanělých vinic a olivových sadů.

V osadě Radošič se proces rozpadu zastavil. Bratři Ivan a Marko Škopljancovi koupili několik kamenných domů a spolu s těmi svými je spojili v ekologické a národopisné zařízení, kde se návštěvník může ubytovat, v typické konobě ochutnat krajové speciality, půjčit si horská kola nebo koně a vydávat se na vyjížďky po kraji.

Nejen pláž a moře

V posledních letech se Chorvatsko snaží obohatit svou prázdninovou nabídku v mnoha směrech. Nacházet a nabízet nové lokality nejen na pobřeží, nabízet aktivní dovolenou při provozování sportovních a dalších činností, včetně těch adrenalinových.

Souvisí to s tím, že mnozí se Chorvatsku vyhýbají právě proto, že ho mají spojené s lenošením u moře, což je pro ně málo. Dalším důvodem je snaha prodloužit letní sezónu z nynějších zhruba čtyř měsíců alespoň na šest. Bez významu není pokus nabídnout podíl na ziscích z turismu i těm podnikatelům, kteří nesídlí přímo na pobřeží.

To všechno dohromady nabízí zájemcům příležitost strávit na Jadranu či v jeho blízkosti hodně zajímavou a neobvyklou dovolenou.