Řeč těla prozradí Franze Gondera (74) takřka okamžitě. Rázné, nanejvýš úsporné a přímočaré pohyby, žádné zbytečné plýtvání energií. Na odpichu si odkroutil šest let úmorné dřiny. Chlapi jeho postu říkali „na přídi“ a on se na něm naučil hospodařit se silami.

„Nijak jsem se nelišil od fotbalového útočníka. Měl jsem na starost koncovku a záleželo na mně, jak dopadne celý mančaft. Zmetkovost jsem si nemohl dovolit, musela činit nulu nebo se jí setsakramentsky blížit,“ nezastírá Gonder.

Svůj osud nezvratně spojil s hutěmi ve Völklingenu, městě v Sársku bezprostředně u německofrancouzských hranic. Výrobní gigant svého — celá desetiletí trvajícího — času sehrával roli technologického předskokana, jehož ostatní zdárně napodobovali.

Prvenství přicházela jedno za druhým

O prvenství tu nikdy nouze nebyla. Mezi posledními vysoko ční primát z roku 1994, kdy obrovský labyrint potrubí, dopravníků, komínů či kabelů na šesti hektarech na břehu řeky Sáry pronikl jako vůbec první průmyslový komplex na seznam světového dědictví UNESCO. Důvod? Šestice odstavených vysokých pecí zůstala ve světovém měřítku jedinými takto dokonale zachovanými železárnami pamatujícími rozkvět svého oboru ve zlatých časech druhé poloviny 19. století.

Franz Gonder zná hutě jako své boty.

Franz Gonder zná hutě jako své boty.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Počátek vzestupu dokládá dopis uchovaný v části völklingenské expozice o dějinách firmy. Carl Röchling, podnikatel a bankéř, převzal v roce 1881 tamní skomírající minihuť založenou v roce 1873 a produkující svářkovou ocel pro nosníky a železniční pražce.

Bratru Theodorovi písemně sděluje, že ho koupě vyšla na 250 000 marek. „Bratři Röchlingové se strefili do jedinečné éry. Císařské Německo prožívalo svůj hospodářský zázrak a nenasytný průmysl polykal ocel i železo ve velkém,“ vysvětluje Gonder.

Za druhé, vše nezbytné měli až ideálně po ruce: vydatná ložiska železné rudy v sousedním francouzském Lotrinsku, uhelné sloje u Saarbrückenu a vodu v Sáře. Počet zaměstnanců povyskočil za pouhé dva roky ze 450 na 1150, aby v roce 1903 činil tři tisíce. „V roce 1891 najela ocelárna na tzv. Thomasův princip, který přidáním vápna vykouzlil ze surového železa bohatého na fosfor kvalitní ocel,“ připomíná Gonder jeden z klíčových okamžiků.

Rok 1910 přinesl další novinku — poprvé šel do akce důmyslný lavinový systém mezi úpravou rudy a koksovnou s pecemi. A do třetice, rok 1928 dodal jedno z nejmodernějších zařízení na sintrování (spékání jemného prachu) v Evropě.

Kávu s sebou

O dva roky později nastoupil do hutí osmnáctiletý mladík — Franzův otec. „Čekaly ho roky vyčerpávající dřiny. Dvanáct hodin, i na nočních. O nějakých ochranných pomůckách si mohl nechat jen zdát. Vydělával velice slušné peníze v jednom z nejbohatších a současně nejznečištěnějších německých měst té doby,“ líčí syn.

Při řeči se zastaví u kantýny. Obživu v ní našli slévači a oceláři v invalidním důchodu či senioři, které zdraví už nepustilo do práce. Z vnější zdi kantýny trčí kohoutky na horkou vodu, kterou si zaměstnanci cestou na šichtu zalévali, i do termosek, kávu či čaj. „Princip Coffee to go, tedy káva s sebou, nevynalezly řetězce,“ usmívá se Gonder.

V industriálních prostorách se dnes konají také výstavy.

V industriálních prostorách se dnes konají také výstavy.

FOTO: Profimedia.cz

Sám nastoupil k pecím ve dvaceti a po šesti letech, kdy po večerech studoval, nastoupil do velína. Dokonce jako jeden z prvních měl co do činění s prapočítačem s děrnými štítky. Jakmile sem v roce 2000 začali proudit první turisté, dostal pod palec anglicky hovořící výpravy. „V mládí jsem bubnoval. Zajímal mě rock a s ním i texty v angličtině,“ vzpomíná.

Důkladná prohlídka areálu zabere několik hodin a rovná se středně náročné turistické túře. Prohlídková trasa vevnitř budov i po vnějších kovových chodnících vede všemi částmi hutě. Zvědavci se po kovových schodech dostanou na 240 metrů dlouhou lávku ve výši 27 metrů, jež skýtá nádherný pohled na městečko i okolí. Komu se zdá výška malá, může vystoupit až na vyhlídkovou plošinu 45 metrů nad zemí. „I když se to nezdá, máte v nohou šest kilometrů,“ loučí se Franz Gonder.

Než se ujme skupiny čínských hostů nedočkavě přešlapujících ve vstupní hale, natočí si do hrnku s rozpustnou kávou ze zdi horkou vodu. Tak jako celé roky jeho otec a šest let i on sám.