Po příkrých kamenných schodech běží černý kocour, který nakonec zmizí ve skalní proláklině. Ta vede do samotného pekla. Jednu z úvodních scén kultovní pohádky S čerty nejsou žerty (1984) si jistě vybaví mnoho českých televizních diváků. Právě unikátní skalní hrad Sloup stojící na obrovském kamenném bloku, jenž dal název nejen jemu, ale i zdejší obci, se v polovině osmdesátých let stal kulisou pro slavné pohádkové peklo. Pekelníci tady řádili i o několik let později, kdy se tu natáčela další známá pohádka Z pekla štěstí (1999).

„Je to trochu paradox, že právě čerti proslavili zdejší hrad, který byl v minulosti využíván především jako poutní místo s poustevnou,“ říká s úsměvem místní kastelán Ivan Volman (67). Ten si natáčení obou filmových pohádek dobře pamatuje. Filmařům, kteří tady strávili několik dní, dokonce pomáhal hledat vhodné lokace. Hrad zná totiž dokonale. Jako kastelán tu působí již více než čtyřicet let. A ze svého domu v podhradí ho má každý den na očích. Podle jeho slov projde branami hradu přes čtyřicet tisíc turistů ročně. Většina z nich je zvědavá na místa, po nichž se proháněli pohádkoví čerti.

Ivan Volman je zdejším kastelánem více než čtyřicet let.

Ivan Volman je zdejším kastelánem více než čtyřicet let.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Ačkoli tu nenajdete žádné klasické hradní vybavení a ze samotné hradní stavby se zachovaly už jen zbytky, je stále co obdivovat,“ tvrdí kastelán poté, co se společně vydáváme na prohlídku.

Než se však dostaneme k samotné vstupní bráně, musíme vystoupat více než stovku schodů, lemujících pískovcový masiv. Na vrchol skály jich pak vede dalších šedesát. „Někdy se nás návštěvníci ptají, jestli tu náhodou nemáme výtah,“ vtipkuje Volman.

Nejslavnější středověký zloděj

Když vstupujeme do nitra skály, otevírá se před námi labyrint chodeb spolu s několika místnostmi. Ty v minulosti do skály vytesaly zčásti ruce středověkých kameníků, ale většina vznikla až o čtyři sta let později.

„Jako bezpečné útočiště využívali lidé skálu již v době kamenné. Ve středověku do ní byly vytesány jednoduché prostory zastřešené dřevěným krovem. Za samotným vznikem hradu stojí rod Ronovců, jimž ve 14. století patřilo zdejší území,“ vykládá kastelán s tím, že ještě nyní je po dešti možné najít na horní plošině hradu tisíce miniaturních střípků středověké keramiky.

„Jedním z majitelů hradu byl v té době také asi nejznámější středověký zloděj, loupeživý rytíř Mikeš Pancíř ze Smojna. Ten odsud pořádal loupeživé výpravy do celého okolí, především do sousední Horní Lužice,“ objasňuje zdejší historii Ivan Volman. Hrad sice přečkal husitské války, ale během třicetileté války jej nakonec dobyla švédská vojska a zbylo z něj jen torzo.

Barevná sklíčka, čtyři roční období a pohled do krajiny

Barevná sklíčka, čtyři roční období a pohled do krajiny.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Obnovy se dočkal opět až koncem 17. století v době baroka, které se zapsalo do jeho podoby nejvýrazněji. Velkolepou přestavbu zahájil hrabě Ferdinand Hroznata z Kokořova, jenž tu chtěl vybudovat poutní místo s klášterem. „Byl totiž velkým obdivovatelem svatého Františka z Assisi. Poté, co hrabě zemřel, byly veškeré práce zastaveny. Nedošlo tak k úplnému naplnění jeho představy,“ podotýká kastelán. Stavby vzniklé v této éře ale tvoří hlavní části prohlídkového okruhu.

Schody do pekla

Uvnitř pískovcového masivu můžeme vidět několik místností vytesaných přímo do skály. Jsou tady jak cely poustevníků, tak například jejich kuchyně s cihlovým komínem.

„Poustevníků tu žilo postupně celkem šest. Do historie hradu se výrazněji zapsal například Václav Rincholin, který je autorem slunečních hodin, jež jsou ještě dnes k vidění na přední straně skály, nebo zahradník a optik Samuel Görner. Ten zase brousil optická skla do dalekohledů a místní za ním chodili pro léčivé bylinné lektvary,“ zmiňuje Volman. Poustevníka Samuela připomíná také socha stojící na samém vrcholu hradu, která hledí na protější stranu údolí, kde je tzv. Samuelova jeskyně, v níž poustevník rovněž několik let žil. „Poustevníci si na hradě pěstovali v terasovitých zahradách květiny, bylinky, ale také vinnou révu,“ přibližuje tehdejší poustevnický život kastelán, jenž tu před několika lety začal víno opět pěstovat.

Poustevník Samuel hledí na protější kopec, kde je i rozhledna.

Poustevník Samuel hledí na protější kopec, kde je i rozhledna.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Skalní divadlo pro Lucifera

K nejpozoruhodnějším stavbám, jež se ukrývají v pískovcové skále, však patří kostel vytesaný přímo do ní. „V minulosti se v něm sloužily mše, nyní tu pořádáme koncerty nebo svatební obřady,“ podotýká Volman, podle něhož byl kostel postaven na základě astronomických výpočtů. „Kosé hrany věže směřují přesně k východu a západu slunce o letním slunovratu,“ dodává.

Z kostela míříme k další významné stavbě, která připomíná malé barokní divadlo. „V době jejího vzniku byly na obložení stěn vyobrazeny scény ze života a smrti Ježíše. Před několika lety jsem zde nainstaloval nové dřevěné obložení s obrazy, které znázorňují Ježíše v Getsemanské zahradě na Olivové hoře,“ říká Ivan Volman.

Skalní divadlo je zároveň jedním z filmových míst, kde se natáčela zmiňovaná pohádka S čerty nejsou žerty. „I když v době baroka šlo o místo duchovního rozjímání, filmaři si jej zvolili jako ředitelnu samotného Lucifera,“ směje se náš průvodce.

Rytířské schody

Z malého barokního divadla pokračujeme po schodech až na samý vrchol hradu, kde je malý borový háj a dvouramenné kamenné schody. „To jsou ty, po nichž čerti táhnou Dorotu Máchalovou do pekla. Jde o takzvané rytířské schody, po nichž se ve středověku původně vstupovalo do hradu,“ upozorňuje kastelán na další pohádkovou lokaci.

Slavné pohádkové schodiště do pekla

Slavné pohádkové schodiště do pekla.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jen o kousek dál se nacházejí dvě umělé jeskyně, tzv. grotty, jedna z nich se objevila ve filmovém záběru jako velká pekelná hala. Ve skutečnosti jde o malou místnost. „Filmové triky dokážou divy,“ vysvětluje průvodce.

Jen o několik schodů níže se díky stavbě malého zděného domku dostáváme k novodobější historii hradu na konci 18. století.

„Tehdy byla v rámci společenských reforem zrušena nařízením císaře Josefa II. zdejší poustevna. Když poustevníci odešli, byl již dlouho majitelem hradu hraběcí rod Kinských.“ Právě ten otevřel Sloup veřejnosti.

„První návštěvníci se sem měli možnost podívat již v roce 1827,“ upřesňuje kastelán s tím, že za doby působení známé šlechtické rodiny se na skalním hradě střídala jedna významná osobnost za druhou, za zmínku stojí třeba císař František Josef I. „Z toho důvodu zde Kinští vybudovali malý návštěvnický domek,“ doplňuje Volman. Podle jeho slov Kinští ve Sloupu působili až do čtyřicátých let minulého století, v té době však již byli příbuzensky i majetkem spojeni s rodem Preysingů, jemuž hrad patřil v letech 1941 až 1945. Po válce byl jejich majetek znárodněn a skalní hrad byl o několik let později prohlášen kulturní památkou.

Zborcení skály a geologické sondy

V průběhu dalších dekád se dočkal několika stavebních úprav. „Vzhledem k tomu, že jde o přírodní skálu vystavenou venkovním vlivům, jsou nutné pravidelné geologické průzkumy. I přes toto opatření se bohužel před několika lety kus skály zbortil. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale nejrůznější stavební a zajišťovací práce jsou nutností,“ líčí některá úskalí jedinečného skalního útvaru Ivan Volman.

„Když padne mlha a stojíte na vrcholu skály, máte pocit, že jste se ocitli na nějakém ostrově,“ upozorňuje kastelán na nevšední krásu tohoto místa. Za slunečného počasí se zas návštěvníkům naskýtá nádherný výhled na okolní krajinu Lužických hor.