Provázet nás bude Radka Krejčí z Římskokatolické farnosti Kutná Hora-Sedlec, která kostel Všech svatých se světoznámou kostnicí spravuje. Jezdí sem bez nadsázky celý svět. „Sedm z deseti návštěvníků jsou cizinci,“ říká Krejčí, zatímco na nedalekém parkovišti už zastavuje autobus s čínskými turisty.

Na lustru údajně najdete všechny kosti, které jsou v lidském těle.

Na lustru údajně najdete všechny kosti, které jsou v lidském těle.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Na ezoteriku zapomeňte

Než vejdeme dovnitř, musíme podepsat speciální formulář. V něm se zavazujeme, že uvnitř kostnice nebudeme provádět žádné činnosti spojené s ezoterikou či erotikou a nebudeme toto místo nijak znesvěcovat. „Okolo kostela stále funguje hřbitov a neustále musím upozorňovat hlavně turisty z Asie, že si například nemohou odkládat věci na hroby,“ popisuje Krejčí a začíná popisovat historii tohoto zvláštního místa.

„Cisterciácké opatství tu založilo jedenáct mnichů už v roce 1142, přišli na pozvání majitele pozemku Miroslava z Markvartic,“ dozvídáme se. Kostel vznikl o dvě století později a jedná se o tzv. karner, tedy dvě kaple umístěné nad sebou.

„Heslem té spodní je memento mori, tedy pamatuj na smrt. Horní naopak symbolizuje vzkříšení,“ popisuje Krejčí. Následně začíná vyprávět příběh o tom, jak se kosti do spodní kaple dostaly.

„Podle pověsti se jeden sedlecký opat vypravil do Jeruzaléma a zpátky si přivezl hrst tamní hlíny.“ Nejednalo se však o obyčejný materiál, šlo o hlínu z pole Hakeldama, kde se údajně těla pohřbených rozložila během pouhých čtyřiadvaceti hodin. Když se tato hlína rozprášila na sedleckém hřbitově, stalo se najednou z tohoto pohřebiště tzv. Svaté pole, nejstarší ve střední Evropě. „Lidé věřili, že se jejich těla v zemi rozloží rychleji, proto o pohřeb tady byl velký zájem,“ vysvětluje průvodkyně.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nakloněný kostel

Místní hřbitov se neustále rozrůstal, tím spíš, že po morové ráně na začátku 14. století tu bylo pochováno třicet tisíc lidí a dalších deset tisíc mrtvých způsobily následné husitské války. „V patnáctém století byl hřbitov z velké části zrušen, pravděpodobně proto, že se obec potřebovala rozšiřovat.“ Ostatky se exhumovaly a umístily dovnitř kostela. Podle pověstí tehdy kosti skládal do obřích pyramid poloslepý cisterciácký mnich.

Začátkem 18. století pak kostel obnovuje architekt Jan Blažej Santini-Aichel. „Celá stavba kostela se nakláněla. Santini-Aichel kvůli tomu přistavěl jakousi předsíň, aby kostel podepřel,“ popisuje Krejčí ještě venku. Stavba je však stále vychýlená o 48 centimetrů. „Není to tak patrné jako u šikmé věže v Pise, ale vidět to je,“ ukazuje na věž kostela, která se skutečně stále naklání směrem ke zmíněné přístavbě.

Sousoší od Matěje Václava Jäckela před kostnicí

Sousoší od Matěje Václava Jäckela před kostnicí

FOTO: Milan Malíček, Právo

Konečně uvnitř

„Na konci 18. století zrušil Josef II. sedlecký klášter a klášterní majetek odkoupil rod Schwarzenbergů z Orlíku. Za jejich správy vyzdobil kostnici František Rint,“ líčí Krejčí. Výzdobu pojal opravdu netradičně, použil k ní totiž lidské ostatky, jež zde byly už od dob zmenšování hřbitova. Lebek a kostí byste v kostnici napočítali na šedesát tisíc.

Hned u vchodů si můžeme přečíst autorův podpis z kostí: 1870 F. Rint z České Skalice. Scházíme po schodech dolů a míjíme dva obří kalichy, samozřejmě opět z kostí, a přicházíme ke zřejmě nejfotografovanějšímu objektu: lustru. „Údajně na něm najdete všechny kosti, z nichž se skládá lidské tělo,“ vypráví průvodkyně. Pod lustrem se nachází vchod do krypty, kde spočinulo čtrnáct bohatých kutnohorských měšťanů.

Moru se bát nemusíte

Přecházíme ke čtyřem obřím pyramidám z lidských lebek. „Jsou mužské, ženské i dětské,“ dozvídáme se. „Dodnes na některých z nich najdete stopy po zranění. Lebky z dob husitských válek bývají poškozené velkými dírami,“ ukazuje průvodkyně.

„Často se nás turisté ptají, zda se tu nemohou nakazit morem, ale to opravdu nehrozí,“ říká s lehkým úsměvem náš doprovod. „Rint totiž kosti nejprve namáčel do chlorového vápna, aby je vybělil a vydezinfikoval.“

Musím se také zeptat, zda tu kosti nenechaví turisté nekradou. „To se stávalo na začátku 90. let a dříve, pojí se s tím i zajímavý příběh. Jeden americký turista skutečně před odchodem lebku ukradl. Jenže po návratu domů nám ji poslal zpátky s omluvným dopisem. Prý se mu od krádeže dělo jen samé neštěstí,“ vypráví. Dnes už tu jsou ostatky lépe chráněny.

Přecházíme o kus dál a prohlížíme si upomínku na Schwarzenbergy, které tu řezbář Rint připomněl erbem. Vyveden je, pochopitelně výhradně z lidských kostí, do posledního detailu.

Schwarzenberský erb

Schwarzenberský erb

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Jeho součástí je i krkavec, který klove oko Turkovi. Tento symbol je kromě jiného složený ze dvou lidských lopatek,“ upozorňuje nás Radka Krejčí na poněkud drsný detail, jenž upomíná na vítězství Schwarzenbergů nad Turky v roce 1598.

To už se kostnice začíná pomalu plnit turisty. „Už pátým rokem tu probíhá rekonstrukce, ale děje se za plného provozu,“ zdůrazňuje Krejčí.

Rozebírání pyramidy

Opravy zatím vyšly zhruba na čtyřicet milionů korun a zdaleka nejsou u konce. Některé kosti prý ze stropu visely na tak zkorodovaných drátcích, že jen zázrakem nikomu nespadly na hlavu.

Nyní restaurátoři rozebírají jednu ze čtyř obřích pyramid. Jejich práci mohou návštěvníci sledovat přímo na místě průhlednými otvory skrze přepážku před rekonstruovanou pyramidou. „Zároveň celý objekt skenujeme do počítače tak, abychom přesně věděli, jak vypadal před rekonstrukcí,“ říká Krejčí s tím, že některé lebky budou zřejmě natolik poškozené, že je nepůjde vrátit zpět. Čím budou nahrazeny, zatím sama netuší.

Zároveň se celá budova sanovala, neboť byla vlhká, a při tom se v těsném okolí kostela našlo dalších 1800 ostatků. „Momentálně je zkoumají antropologové, ale my bychom chtěli, aby se jednou vrátily a byly opět pohřbeny v blízkosti kostela,“ dodává Krejčí.

Nakonec se ještě jdeme podívat do horní kaple, symbolu onoho vzkříšení. „Řada návštěvníků sem ani nepřijde, stačí jim vidět kostnici,“ říká Krejčí. Před oltář z oken proniká denní světlo, a dokonce se jdeme podívat na terasu, která je od 1. 4. zpřístupněna. Odcházíme s pocitem nevšedního zážitku. Koneckonců i nad každou pyramidou z lebek najdeme korunu, jež má symbolizovat boží království – a tedy i víru, že smrtí nemusí vše jen končit a že před bohem jsme si všichni rovni.