Viktoriiny vodopády, opomíjený div světa

Pět set milionů kubíků vody, které se každou minutu řítí do propasti, s mlžným pralesem okolo patří k největším světovým turistickým magnetům. Přesto je zdaleka nenavštívilo tolik turistů jako třeba skalní město Petra v Jordánsku nebo chrámový komplex Angkor Wat v Kambodži.

Důvodem je zejména poněkud složitější letecké spojení s tamní oblastí, nestálá bezpečnostní situace, byť v této časti jižní Afriky žádné bezpečnostní riziko nehrozí.

Mosi-oa-Tunya, jak Viktoriiny vodopády nazývají místní obyvatelé, by se dalo přeložit i jako voda, která hřmí. A ač jsem oblast navštívil v březnu, nejsušším možném období, kdy průtok vodopádů dosahuje jen asi tří procent maxima, chápal jsem proč.

Když se totiž dostanete na jakékoli vyvýšené místo, na stovky metrů daleko vidíte vodní tříšť vznášející se nad vodopády, navíc hluk padající vody nelze přeslechnout.

V bezprostřední blízkosti vodopádů jsme se překřikovali, a to v takovém květnu se prý vůbec neslyšíte. Kvalitních fotek také moc nepořídíte, protože objektiv fotoaparátu bude neustále pokrytý kapičkami vody.

Březen je prý docela dobrým měsícem pro návštěvu a je jakýmsi kompromisem. Skutečností je, že mi vodopády přišly úchvatné i za „suchého“ stavu. Alespoň tedy z té zimbabwské strany.

Zimbabwe a Zambii spojuje ikonický most. Bezmála dvě stě metrů dlouhý Victoria Falls Bridge, postavený v letech 1904 až 1905, je dnes atrakcí sám o sobě. Ti odvážnější či spíše méně rozumní si mohou svůj osud prověřit tím, že si z mostu skočí na laně bungee jumping. Sluší se však přece jen varovat, že se tu historicky již nějaká ta nehoda udála. Pokud tedy odoláte pokoušení osudu, můžete po nezbytném papírování v hraniční budce vstoupit do Zambie. Jen se připravte na to, že místní se z vás pomocí nejrůznějších triků budou snažit vytáhnout peníze. Tedy podobně jako skoro na každém hraničním přechodu mimo Evropu.

Pouhých pár stovek metrů za mostem se nachází vstup do národního parku na zambijské straně. Stačí slabá půlhodinka chůze a dočkáte se zase zcela jiného pohledu na Viktoriiny vodopády. Obvykle je tu také méně turistů než na zimbabwské straně. Zatímco východy slunce jsou krásnější ze strany Zimbabwe, západy jsou zase malebnější ze Zambie. A až slunce zajde, můžete klidně zase přejít přes hranice zpět do Zimbabwe. Záleží jen na vás.

Skutečností je, že když už člověk dorazí na tak úchvatné místo, nechce si obvykle odvézt jen fotografii, ale i nějaký nezapomenutelný zážitek. Jen o něco málo běžnějším zážitkem než bungee jumping je tzv. Ďáblův bazének na zambijské straně vodopádů. Tam se můžete za nízkého stavu vody relativně bezpečně koupat takřka na samotném místě přepadu vody. Dostanete se tam však jen v rámci organizovaného výletu. Zatím tu nedošlo ke smrtelné nehodě, takže atrakci lze považovat za relativně bezpečnou.

Slovo relativní je na místě už jen proto, že jednoho dne eroze odvede svůj kus práce a toto místo, chráněné před silným proudem vody, jednou provždy zmizí. A to i s případným stávajícím lidským obsahem. A to, že jsou v Zambezi krokodýli, asi víte, že?

Turisticky nejpopulárnějším a fakticky asi nejbezpečnějším zážitkem jsou tak přelety nad samotnými vodopády ve vrtulníku. Ačkoli se ceny za tento zážitek pohybují kolem pěti tisíc korun za nějakých dvacet minut letu, najdete asi jen málokoho, kdo by takto vynaložených peněz litoval. Když už letíte na dovolenou takovou dálku, vidět Viktoriiny vodopády z ptačí perspektivy je svým způsobem trochu povinnost.

Turismus tvoří v Zimbabwe bezmála deset procent příjmů země a živí desítky tisíc lidí. Někteří provozovatelé ubytování letos hlásí vzestup oproti loňskému roku o desítky procent.

Dokonce ani v nejluxusnějším hotelu v zemi, koloniálním The Victoria Falls Hotel, kam se sjíždí smetánka z celého světa a po zdech visí repliky map slavného českého cestovatele Emila Holuba (český cestovatel, který Viktoriiny vodopády v roce 1875 prozkoumal), si na úbytek hostů nestěžují: „Během února se situace v zemi obecně hodně uklidnila, turisté už zase naplno proudí do města, takže tady vše dobré,“ napsal Právu počátkem března ředitel hotelu Giulio Togni. A všichni doufají, že to tak i vydrží.