Stojíme ve čtvrti HafenCity (Přístavní město), na dohled od nás po Labi proudí nákladní lodě a před námi se tyčí impozantní budova Labské filharmonie, Elbphilharmonie, vysoká 108 metrů. Někomu připomíná plachetnici, jinému zvlněnou hladinu moře, dalšímu ledovec. Málokdo ji však mine bez povšimnutí.

Slavnostně se otevírala v lednu 2017. Bylo to o sedm let později, než bylo původně v plánu, navíc s trojnásobným rozpočtem oproti očekáváním: účet se zastavil na částce 789 milionů eur, v přepočtu přes dvacet miliard korun. Další čísla už jsou jen pozitivní.

„Denně ji navštíví deset tisíc lidí, o víkendu je to dvakrát tolik,“ říká Janina, studentka umění, která zde pracuje jako průvodkyně. Většina návštěvníků míří na vyhlídku, kam je vstup zdarma a kam vás vyveze, poněkud netradičně, eskalátor. Samotná prosklená budova, ona plachetnice či ledovec, je totiž „posazena“ na jinou stavbu, na bývalé přístavní sklady z roku 1963.

Kvůli prosklené části se budově říká ledovec či plachetnice.

FOTO: Profimedia

S dětmi jako doma

„Uvnitř spodní budovy, jmenuje se Kaispeicher A, se dnes konají workshopy a nahrávání hudby. Také sem denně chodí na exkurze školní třídy — máme sbírku pěti set nástrojů a každý z nich si mohou vyzkoušet,“ vypráví naše průvodkyně. „Uvnitř je také sál, kde se konají koncerty pro mladé rodiny. Hudebníci nehrají tak nahlas, a když dítě začne křičet, nic se neděje. Pokud rodič potřebuje vyměnit potomkovi plenu, může to udělat klidně uprostřed sálu. Jsou to často divoké koncerty,“ směje se Janina.

My však míříme nahoru směrem na vyhlídku, která se nachází právě „mezi“ prosklenou budovou a bývalými sklady. Do výšky 37 metrů nás vyvezou jezdící schody, a dokonce i cesta po eskalátoru je uměleckým zážitkem, stačí se rozhlédnout kolem sebe. „Také eskalátor má tvar vlny,“ upozorňuje nás doprovod. Na stěnách zase najdeme blyštivé tečky. „Nahoře u konce eskalátoru je velké okno, kterým proudí světlo dovnitř budovy. Přes tečky na stěnách se pak světlo odráží prostorem eskalátoru odshora až dolů,“ vysvětluje trik architektů.

Skleněná fasáda

To už přijíždíme na jakési malé náměstí uvnitř budovy. „To je místní křižovatka. Dostanete se odsud do hotelu, na parkoviště i do koncertních sálů,“ vysvětluje Janina. Součástí budovy jsou i luxusní apartmány. My však míříme na vyhlídku, která je odsud jen pár kroků, a následně si Hamburk prohlížíme doslova ze všech úhlů — vyhlídka je totiž umístěna podél celé budovy.

Když následně vyjdeme po schodech do míst, kam už se návštěvník zdarma nepodívá, nabídnou se ještě úžasnější výhledy, byť tentokrát už za sklem. Tady už si sami všímáme teček, kterými je skleněná fasáda poseta. Díky nim jde dovnitř dostatek světla, ale zároveň se vnitřek budovy nepřehřívá. U každého skleněného panelu počítač přesně určil, kde se mají tečky nacházet, aby byl výsledek ideální.

Mimochodem, panelů ze skla je na fasádě dohromady 1100, a kdybyste je vyskládali vedle sebe, byla by výsledná plocha větší než dvě fotbalová hřiště.

V klidu si teď vychutnáváme městské dominanty: kostely svatého Michala a svatého Mikuláše nebo dvě výškové budovy zvané Tančící věže. „Máme štěstí na počasí. Často je taková mlha, že není vidět ani na protější kancelářskou budovu,“ usmívá se průvodkyně. Ta nejkrásnější podívaná je však před námi. Míříme do koncertních sálů.

Sklo se speciálními tečkami propouští světlo, aniž by se vnitřek budovy přehříval.

Sklo se speciálními tečkami propouští světlo, aniž by se vnitřek budovy přehříval.

FOTO: ČTK

Špatnou akustiku pozná každý

Nejdříve míříme do menšího sálu. „Jak vidíte, má klasický tvar krabice od bot,“ říká Janina, když se usadíme. Stěny jsou pokryté francouzským dubem a jejich povrch připomíná vlnky. „Je to kvůli akustice,“ vysvětluje průvodkyně.

Když se zvuk správně odrazí, je výsledkem zesílený sluchový vjem. Ovšem kdyby byl povrch zcela hladký, zvuk by se od něj odrážel téměř celý a v uších posluchače by vznikl nepříjemný zmatek. Tomu se zabraňuje právě rozčleněním povrchu. „Proto se dříve v hudebních sálech používalo zdobení jako kytičky nebo andělíčci. My máme ornament, který se hodí k budově samotné: vlnu.“

Podle Janiny pozná špatnou akustiku každý. „Jste v divadle a koukáte na herce uprostřed jeviště. Jeho hlas k vám ovšem nepřichází od něj, ale zprava nebo zleva od vás. To je špatná akustika,“ popisuje.

Na akustiku v Labské filharmonii dohlížel odborník Yasuhisa Toyota (ten mimochodem pracoval i na koncertním sálu Walta Disneyho v Los Angeles, jejž navrhl slavný architekt Frank Gehry). „Samozřejmě se pracuje s nejrůznějšími modely, ale často si až do poslední chvíle nejste jisti výsledkem.“

V tomto sále pro 550 lidí se prý na poslední chvíli měnil tvar levé stěny, kde se vytvořily jakési schody. „Díky tomu jsou levá a pravá stěna jiné a nestane se, že by se zvuk odrážel jen v jedné části místnosti.“ Ještě větší alchymie je to pak v sále velkém, kam se vejde 2100 návštěvníků a kde najdete obří varhany. Tam teď míříme.

Ani divák sedící v poslední řadě by neměl být vzdálen od dirigenta více než třicet metrů.

Ani divák sedící v poslední řadě by neměl být vzdálen od dirigenta více než třicet metrů.

FOTO: archív Elbphilharmonie

Inspirace z ulice

Vcházíme do hlavní koncertní síně. Ta už krabici od bot nepřipomíná ani vzdáleně. Všude kolem je speciální sádrové obložení, žádné dva kusy obkladu tu nejsou stejné.

Diváci sedí kolem celého orchestru, v několika patrech. „Toto usazení zavedl německý architekt Hans Scharoun, když navrhoval budovu Berlínské filharmonie,“ jmenuje průvodkyně stavbu z roku 1963. „Scharoun tehdy pozoroval, jak lidé poslouchají hudbu na ulici. Většina lidí se samozřejmě postavila před pouliční muzikanty, ale když bylo vepředu plno, stoupli si spíše do stran a dozadu za muzikanty. Je lepší být za zády muzikantů a něco vidět a slyšet než být před nimi, ale příliš daleko,“ popisuje Janina.

„Na rozdíl od Berlínské filharmonie jde sál v té Labské více do výšky,“ srovnává. „I když sedíte v poslední řadě, nikdy nejste od dirigenta dále než třicet metrů. Zvuk orchestru díky tomu neztrácí svoji sílu.“ Nejlepší zvuk slyší samozřejmě lidé v prvních řadách před orchestrem. „Jinak to ani být nemůže, zákony fyziky nepřekonáme,“ dodává.

V menším sále najdete na stěnách francouzský dub.

V menším sále najdete na stěnách francouzský dub.

FOTO: archív Elbphilharmonie

Nyní se jdeme podívat k místní chloubě, varhanám. „Skládají se ze 4765 píšťal. Ta nejkratší měří jedenáct milimetrů, nejdelší jedenáct metrů,“ počítá náš doprovod. Vyrobila je tradiční varhanářská firma rodiny Klaisů v německém Bonnu. „Jen naladit je trvalo tři měsíce,“ říká Janina o hudebním nástroji, který dohromady váží 25 tun.

Dole pod námi už se začínají technici a hudebníci připravovat na večerní koncert, i proto naše prohlídka pomalu končí. Vycházíme ven a znovu si prohlížíme prosklenou fasádu budovy. Odráží se v ní nebe, řeka Labe i celé město Hamburk. A musíme uznat, že dítě švýcarských architektů Pierra de Meurona a Jacquesa Herzoga, nakonec vyrostlo do krásy.