K vylidňování vesnice Nagoro přispěla také její poloha. Leží ve vnitrozemí ostrova Šikoku, relativně daleko od velkých měst, navíc nikdy neměla ani obchod. Tamní obyvatelé proto mnohdy neměli důvody, proč v Nagoru setrvat. A jak starší rezidenti postupně umírali, nenašel se nikdo, kdo by po nich zaplnil vzniklou mezeru.

Panenek je ve vesnici už přes 350.

Panenek je ve vesnici už přes 350.

FOTO: Profimedia.cz

Když se do vesnice vrátila někdejší obyvatelka Ayano Tsukimiová, pohled na vesnici ji rozesmutnil. Rozhodla se proto zůstat. Pokoušela se pěstovat nějaké plodiny na poli, avšak marně. Aby alespoň odehnala ptáky, začala vyrábět strašáky. Těmi posléze začala nahrazovat mizející obyvatelstvo vesnice, které se z nějakých 300 lidí smrsklo na 35.

„Panenky mi přinášejí zpět vzpomínky, obzvláště pokud jsou založeny na lidech, kteří zemřeli,“ uvedla před několika lety žena pro Guardian.

Postupně se vylidní úplně

Tsukimiová vyrobila desítky velkých strašáků a panenek, mnohdy právě na základě lidí, kteří v Nagoru žili a buď se odstěhovali, nebo zemřeli. Snažila se tak zaplnit prázdnotu, kterou cítila.

„Vybavuju si starou paní, která k nám chodívala na čaj a jednoho starého pána, co rád pil saké a povídal historky. Podívám se na ně a přemýšlím o jejich osobnostech. Někteří stále žijí, jenom ne tady, tak doufám, že se mají dobře,“ uvedla tvůrkyně.

Prvotní panenky plnily funkci strašáků na poli.

Prvotní panenky plnily funkci strašáků na poli.

FOTO: Profimedia.cz

Podle serveru Atlas Obscura stihla umělkyně ve vesnici vytvořit už kolem 350 hadrových obyvatel. Někteří z nich jen tak posedávají na ulici, někteří jsou dělníci spravující silnici, je tam i jeden rybář čekající na úlovek nebo plná třída malých dětí. Pro turisty samozřejmě velký magnet, ale nové obyvatelstvo to do vesnice stejně netáhne. Na to je doba v Japonsku už zřejmě moc zrychlená.

Přestože Tsumikiové bude už 70, s tvorbou panenek nepřestává. „Jakkoli bych si přála, aby se vesnice navrátila do života, přijala jsem skutečnost, že k tomu nedojde. Za nějakých deset nebo dvacet let tu nezbyde nikdo,“ myslí si žena. „Je to moc smutné, ale časy se mění a my musíme přijmout, že takhle to zkrátka bude,“ uzavřela.