Půlden s ovcemi na pastvě je ideální relax

Když se navlékám do bílé režné košile, na hlavu nasazuju černý klobouk, přes rameno si dávám mošnu a do ruky beru dřevěnou bačovskou hůl, říkám si se špetkou ironie – máš, co jsi chtěla. Připadám si směšně a na okamžik zalituju okamžiku, kdy jsem si před několika týdny impulzívně domluvila zážitek v podobě pasení oveček, na který jsem natrefila na internetu.

Sliboval absolutní relaxaci v srdci malebné přírody. Teď, když jsem obklopena stádem ovcí, začínám o pravdivosti výše zmíněného tvrzení pochybovat. Jenže už je jaksi pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Jsem holka z města. Přírodu mám ráda, ale z Prahy se do lesa dostanu jen sporadicky.

Zvířata znám hlavně ze zoo, krávu jsem nikdy nedojila a už vůbec by mě nenapadlo, že budu pást ovce.

Farma Severka, kam jsem vyrazila na zkušenou, leží zhruba půl hodiny jízdy od Vsetína a co by kamenem dohodil od slovenských hranic. Z Prahy je to zhruba 350 kilometrů, s trochou nadsázky jsem měla pocit, že jedu na konec světa. A ono to tak nakonec i bylo.

Farma a penzion leží na kopci, stranou od vesnice. Majitelka Zuzka Mohylová má jediného souseda, jinak jsou všude kolem jen louky a lesy.

„Žít na samotě a starat se o zvířata byl můj sen už od pěti let,“ tvrdí čtyřiatřicetiletá žena, máma dvou malých dětí, která se před třinácti lety rozhodla opustit pohodlné kancelářské místo ve Frýdku-Místku a splnit si dětské přání.

Uznává, že v mnohém byly její představy naivní, ale i když si několikrát sáhla na dno, nevzdává se. Z vyprávění jejích životních peripetií je jasné, že svou představu o ideálním životě nechce jen tak opustit.

„Za celou dobu, co jsem tady, jsem nebyla na dovolené. Na sebe nemám vůbec čas, vše se točí kolem zvířat. A ta vám to vracejí,“ vysvětluje vystudovaná strojařka, jež se péči o zvířata učila za pochodu.

„Vždycky si říkám, že ani nevím, kam bych jela, kdybych měla volno. Vždyť tady je tak krásně,“ konstatuje s úsměvem. Na statku chová kozy, prasata, slepice, osly i ovce. Poslední jmenované jsou také hlavními hrdinkami nevšedního zážitku, s nímž Zuzka přišla před devíti lety. Podle jejích slov je pasení ovcí ideální na vyčištění hlavy.

„Pást ovečky sem jezdí hlavně manažeři a lidé z kanceláří,“ říká a já v duchu dodávám, že i přetažené novinářky z Prahy.

Čas na farmě ztracené mezi kopci plyne jinak než ve městě. Rozhodně pomaleji, beze shonu, zato od časného rána. Můj den farmářky začíná chvilku po sedmé, kdy se musí nakrmit zvířecí obyvatelé farmy.

Do ruky dostanu dvě láhve mléka určené pro několikatýdenní jehně, jemuž majitelka říká Smolíček. Stejně jako jiná mláďata je pěkně divoké a div mi nevytrhne flašku z ruky, jaký má apetit. Pak přichází na řadu nedávno narozené tele Matěj. O ostatní zvířata už se naštěstí postará Zuzana, neboť je tak akorát čas vyrazit se stádem ovcí na pastvu.

Stojím v bílé režné košili, černém klobouku s mošnou, v níž mám krajíc chleba se sádlem ke svačině, a nezbytnou bačovskou holí před vraty ohrady, kde na mě čeká deset ovcí a beran. Než vyrazím do terénu, dostanu potřebné instrukce.

Základem je všechny ovce vrátit. Z toho mám samozřejmě největší obavy. Musím si poradit sama, k ruce nemám žádného ovčáckého psa, který by to jistil. Louka, na níž je nutné stádo udržet, představuje plochu zhruba tři hektary.

Na otázku, zda už se někomu během pasení nějaká ta ovečka zatoulala, dostanu kladnou odpověď. „Pár lidem se to už stalo. Jednou se nám ztratila i pasačka, když se vydala hledat zaběhnutou ovci. Musela jsem vyburcovat všechny hosty v penzionu, udělali jsme rojnici a paní naštěstí našli,“ vykládá mi Zuzka.

Při nahánění se prý musím ovcím koukat do očí a prvních dvacet minut bych je měla bedlivě sledovat a zjistit, která z nich je vůdčí. To by mi mělo pomoct. Hotovo, základní pravidla znám, nic nebrání tomu vyrazit.

Je osm hodin, zpátky se máme vrátit před polednem. Hlavně všichni! Téměř čtyři hodiny se mi zdají jako neskutečně dlouhá doba, ale nakonec se ukáže, že utečou tak rychle, že ani nevím jak.

První hodinu jsem neustále ve střehu, počítám ovečky jako divá. Společnost mi dělá nejmenší člen stáda, malý Smolíček. Drží se mě jako klíště. Je na pastvě poprvé, stejně jako já. Uklidním se vždy, když napočítám všech svých jedenáct oveček.

Po šedesáti minutách zjišťuji, že stádo nemusím kontrolovat každých pět minut. Dovolím si sednout a trochu se rozhlédnout po krajině a zakousnout se do krajíce chleba, v další hodině už ležím na louce, koukám do mraků a nahlas mimoděk pronesu, že tohle je ta opravdová, nefalšovaná relaxace a neskutečná krása.

S překvapením najednou zjišťuji, že hodinky ukazují půl dvanácté, čas začít ovce nahánět zpátky do ohrady. Ukáže se, že to už není taková legrace. Jedna část stáda jde doprava, jiná doleva. Podle instrukcí na ně volám „holky, holky“, ale je to marné. Trvá dobrou čtvrthodinu, než se mi podaří dostat je všechny domů.

S vítězným pocitem, že jsem to zvládla, odevzdávám majitelce všechny ovečky. Měla jsem prý štěstí, dnes byly klidné. Zdárné zvládnutí pasení ovcí dostávám potvrzené i černé na bílém, když od Zuzky přebírám výuční list úspěšného pasáčka. S ním hrdě vyrážím směr Praha.

Nejsem milovník adrenalinu, ale ve městě i v práci ho občas zažíváme každý, takže za mě je takové počítání oveček v nádherné valašské přírodě ideální odpočinek.