„Afrika v mém případě rozhodně nebyla láskou na první pohled. Otravovalo mě, jak mě, bělošku, pořád někdo žádá o peníze, o mobil, letenku. Několik mužů si mě rovnou chtělo vzít,“ popisuje své zážitky z první cesty do Nairobi trutnovská rodačka.

Poprvé tam vyrazila v létě 2005, kdy pracovala pro jednu neziskovou organizaci. Jako studentka Vysoké školy ekonomické v Praze, konkrétně oboru cestovní ruch a rozvojová studia, chtěla situaci v regionu vidět na vlastní oči. „Bylo mi třiadvacet a chtěla jsem být užitečná,“ vysvětluje.

FOTO: Foto archív Hany Hindrákové

Chodící peněženka

V Keni tehdy strávila více než měsíc. Všechny náklady si platila sama. Od letenky po pojištění, očkování až po pobyt samotný. „Samozřejmě že jsem i zdarma pracovala. Hledali jsme Keňany, kteří by byli ochotní dělat něco pro druhé. Rozdávali jsme letáky. A když jsme někoho zaujali, následně jsme hledali způsoby, jak dotyční mohou být prospěšní dané komunitě,“ vysvětluje.

Hned na začátku ji zaujalo, jak Keňané výborně zvládají odbornou terminologii rozvojové spolupráce. Jinými slovy, přesně odhadnou, z čeho mohou finance získat a z čeho naopak ne. „Tím neříkám, že v Keni není chudoba. Je, veliká. Ovšem řešit by se měla jinak než jen projekty, často nesmyslnými,“ myslí si s odstupem.

Střety jejích snů s realitou bývaly totiž zprvu leckdy tvrdé. Nicméně postoj Afričanů k nám „zápaďákům” po letech dobře chápe: „Afričané v bílých lidech vidí chodící peněženky. Ale kdo by se jim divil. Rozvojová pomoc plyne hladce a kdo ji rozdává? Většinou bílí. Vytvořili jsme v nich dojem, že jsme všichni hodně bohatí.”

Nakupuje šperky od žen z chudinských čtvrtí a v Česku je prodává.

Nakupuje šperky od žen z chudinských čtvrtí a v Česku je prodává.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Žádná změna

Touha pomáhat u ní přece jen během let zvítězila nad získávanými zkušenostmi. Vedle svého zaměstnání založila po promoci vlastní neziskovou organizaci a ve volném čase díky ní pomáhala ženám z chudinských čtvrtí.

Model byl jednoduchý. Nakupovala od nich šperky, ty v Česku prodávala a z utržených peněz poskytovala drobné půjčky. Dodává, že cesta ke zlepšení života v Africe vede právě přes obchod.

„Kdyby padly různé celní bariéry, omezení, Evropa by pro Afriku udělala daleko více než neustálým tokem financí. Peníze kolikrát plynou i tam, kde nejsou potřeba. Místní pak nemají to nejdůležitější: vůli snažit se změny učinit sami,” tvrdí.

V názoru ji utvrdilo i to, že se v nairobské chudinské čtvrti Kibera za ty roky, co tam jezdí, viditelně nic moc nezměnilo. „Rozkládá se na 2,5 kilometru čtverečních a žije tu přes milión lidí. Působí tam přes šest set neziskovek. A přesto to tam po letech vypadá pořád stejně, jako když jsem tam přijela poprvé,” líčí.

Pravidla přežití

„Do Afriky jezdím zásadně ve starém oblečení ze second handů. Na ulici se pak pohybuju bez šperků, nenosím ani hodinky, sluneční brýle, batoh, foťák nebo ledvinku. Prostě nic, čím bych mohla upoutat nežádoucí pozornost. Provokujete totiž již tím, že jste bílá,” vypočítává.

Do oblastí, kde se běloši vyskytují sporadicky, vyráží jen v doprovodu někoho místního. „A po setmění zůstávám doma,” zdůrazňuje.

Naposledy navštívila na deset dní Nairobi začátkem letošního roku. Bydlela u přátel, ostatně jako vždy. Spala u nich na zemi, na matraci, chráněná moskytiérou. Právě s nimi také vyrážela do zmíněných slumů. „Bez nich bych si tam netroufla,” přiznává.

Do chudinských čtvrtí tentokrát mířila, aby tam hledala příběhy pro své další knihy. Právě díky Keni totiž kdysi naplno objevila své literární nadání. K vydání první knihy v Česku jí poté pomohlo vítězství v talentové soutěži jednoho nakladatelství.

Kniha vyšla v roce 2012. Nyní chystá sedmou. „Do Keni si létám pro inspiraci. Romány z tamního prostředí se mimochodem prodávají poměrně dobře,“ konstatuje.

Malí bezdomovci

Její letošní cesta do Nairobi byla ještě v něčem jiná než ta v roce 2014. Doma poprvé na delší dobu nechala dvouletého syna, o něhož se během té doby skvěle postaral manžel se svou maminkou. „Měli jsme obavu, jak to malý bude zvládat, nakonec to bylo horší pro mě,“ shrnuje.

Na druhou stranu získala podklady nejméně pro dvě své knihy. Jedna z nich zachytí prostředí, v němž žijí děti ulice. Při provádění dotazníkového průzkumu narazila na muže, který se stane předobrazem hlavního hrdiny. Tedy kluka, jenž vyrůstal bez pomoci rodičů.

Podobných osudů se v Keni denně odvíjejí stovky tisíc. „Jeho matka byla alkoholička, nedávala mu ani najíst. Proto se dobrovolně rozhodl žít na ulici. Po několika letech se dostal do centra, které mu pomohlo,“ prozrazuje kus chystaného vyprávění.

Od té doby, co je sama matkou, jí pohled na opuštěné děti ulice hodně vadí. „Už tříleté děti tam fetují lepidlo. Snaží se sehnat něco k jídlu, najít si místo na spaní. Musejí se o sebe postarat. Hrůza! Tolik je skoro našemu synovi. Takto malé děti přežívají v gangu. Jinak nemají vůbec šanci,“ tvrdí.

Mít malý obchod je pro místní velká výhra. Stojí všude, kde se dají postavit.

Mít malý obchod je pro místní velká výhra. Stojí všude, kde se dají postavit.

FOTO: Foto archív Hany Hindrákové

Svahilština on-line

Téma její druhé chystané knihy je ještě tvrdší. Zabývá se praktikami farmaceutických firem, jež v Keni na lidech nelegálně testují vakcíny. „Tyhle podklady se shánějí opravdu těžko, protože o problému nechce nikdo mluvit,“ podotýká.

Ze své poslední cesty si vedle nahrávek a poznámek přivezla rovněž fotografie. Ty se jí budou hodit pro přednášky a besedy. „Syn na ně odmala jezdívá se mnou. Píšu také články pro časopisy,“ vypočítává, co ji ještě živí.

Netají se tím, že v Keni nechala srdce a jistě se tam vydá znovu. Oblíbila si nejen tamní lidi, kulturu, ale také kuchyni. „Poprvé jsem nejedla nic, všeho jsem se bála. Teď už strach nemám, jen vodu piju pouze převařenou,“ uvádí. Mezi oblíbené pokrmy, jež si klidně dá i ve stánku na ulici, zařazuje bez zaváhání pečenou rybu tilápii a pak taky placky čápaty.

Láska k Africe ji navíc dovedla ke svahilštině. Učí se ji denně, aby se příště s místními líp dorozuměla. Nijak přitom nezastírá, že tohle je pro Češku skutečná výzva: „Zprvu jsem se ji učila z knihy, přes angličtinu, což mě nebavilo. Před časem jsem objevila on-line kurz a vše mi jde mnohem líp. I když svahilština se nepodobá žádnému jazyku, který znám. Zprvu se mi zdálo, že se ji nelze vůbec naučit.“

Čerstvé ovoce a zelenina patří k základním potravinám keňského jídelníčku.

Čerstvé ovoce a zelenina patří k základním potravinám keňského jídelníčku.

FOTO: Foto archív Hany Hindrákové

Zlomový Nepál

Manžel ji v jejích činnostech a aktivitách podporuje, ač do Keni se už nechystá. „Byl tam celkem dvakrát. Poprvé sám, protože já jsem den před odletem onemocněla. Podruhé jsme zemi navštívili spolu. Ale tvrdí, že dvakrát stačilo,“ směje se Hana.

Ostatně jedna z exotických cest je kdysi svedla dohromady. Našli se na cestovatelské seznamce a začali spolu chodit v Nepálu, kde — po různých zdravotních peripetiích — vyrazili na tzv. Everest trek.

„Pak jsme spolu byli v Jižní Americe, na Novém Zélandu, na Kapverdách a v dalších destinacích. Cestovali jsme deset let, než se nám narodil syn. S ním jsme zatím zvládli Kanárské ostrovy a Alpy. Letos bychom chtěli jet do Thajska nebo na Sicílii. Ještě uvidíme,“ říká cestovatelka, jež sen pomáhat druhým, tedy Afričanům, zatím přece jen úplně nevzdala.

Stále nakupuje šperky od žen z chudinských čtvrtí a v Česku je prodává. „Obchod má opravdu větší smysl než rozvojová pomoc,“ uzavírá s tím, že stejně důležité je ukazovat nám, Evropanům, jak to chodí jinde. V zemích vnímaných leckým jako „tam, kdesi daleko“.