Pokud nad tím vším zamhouříte oči, čeká vás nádherný zážitek, který ocení hlavně romantické duše.

Červení střelci

Zlatá ulička je považována za nejmalebnější zákoutí Pražského hradu, přitom na jejím místě bylo ve středověku nevábné smetiště. Jejím základem se stal pás široký čtyři až osm metrů mezi starší románskou hradbou z 12. století a druhou, mladší hradbou, která tvoří severní opevnění Pražského hradu na okraji Jeleního příkopu.

Severní opevnění začal budovat architekt Benedikt Rejt nebo také Ried po roce 1484, kdy se král Vladislav Jagellonský rozhodl přesídlit ze Starého Města na Hrad.

Mezi Bílou věží a Daliborkou byla hradba vyztužena dvanácti arkádovými oblouky. Byly asi 120 centimetrů hluboké a přibližně šest metrů široké, čímž celkem logicky sváděly k myšlence po praktickém využití.

Za Rudolfa II. prošly hradební zdi další úpravou, přibylo oblouků na konečných jednadvacet a prohloubily se na 220 centimetrů. Nad nimi byla vybudována zděná ochranná chodba, která spojovala Daliborku, Bílou věž a Mihulku. V roce 1597 požádali „střelci při branách Hradu“, dnes bychom řekli hradní stráž císaře Rudolfa II., o svolení, aby mohli v nově opravené zdi oblouky zazdít a zřídit si v nich komůrky.

Vidět uličku takhle prázdnou se vám už dnes sotva poštěstí.

Vidět uličku takhle prázdnou se vám už dnes sotva poštěstí.

FOTO: Archiv Pražského hradu

Červení střelci, jak se jim podle barvy stejnokroje říkalo, svolení získali, a tak začali na vlastní náklady stavět nové příbytky. Vzniklo šestnáct skromných domků s hliněnou podlahou, síňkou s otevřeným ohništěm a světničkou s jediným okénkem.Zařízení tvořily zpravidla jen stůl, židle a postel.

Ulička pro chudé

I když měly domky sloužit pouze střelcům po dobu jejich služby, začali s nimi obchodovat. Postupně se sem stěhovali chudší zaměstnanci Hradu: vrátní, hlídači, zvoníci, krčmáři. Majitelé miniaturních příbytků také začali brzy přemýšlet, jak by domky zvětšili.

I když to bylo zakázané, pustili se do probourávání hradeb, aby vytvořili nová okna směrem do Jeleního příkopu, přistavovali předsíňky, ale také různé kotce pro králíky, kůlny na dříví, nakonec se nové stavby objevily i při protilehlé románské zdi a stěně hradního purkrabství.

Ulička se následkem toho zúžila natolik, že místy nedosahovala šířky ani jednoho metru. Jan Neruda zmiňoval, že ulička je široká ani ne půl druhého kroku. Až v roce 1864 byly všechny přístavby odstraněny stejně jako objekty na druhé straně uličky, takže se stav vrátil do rudolfínské podoby.

Jediný záchod pro všechny

V 18. století měli obyvatelé Zlaté uličky k dispozici pouze jediný záchod, o století později k němu přibyl druhý. Pro vodu se chodilo k pumpě a přímo do domku – ovšem pouze do čísla 24 – byla voda přivedena až v roce 1942.

Jedna z obyvatelek Zlaté uličky odpočívá na zápraží v roce 1926.

Jedna z obyvatelek Zlaté uličky odpočívá na zápraží v roce 1926.

FOTO: Archiv Pražského hradu

To ovšem nijak nebránilo podnikání hostinských a šenkýřů, na které si stěžovala abatyše sousedního kláštera sv. Jiří Žofie Albínka z Helfenburku už v roce 1612. Podle jejích slov se v uličce „jídla strojí, pivo i víno šenkuje a tou příčinou mnozí neřádové, křikové a jiní nezpůsobové se dějí“.

Jak se mohlo stát, že navzdory všemu dostala ulička jméno Zlatá? Pokud zde někdy bydleli zlatníci, pak jedině ti, kteří v oboru začínali a neměli ještě dost peněz. Určitě se tu nevyskytovali alchymisté, kteří císaři Rudolfu II. slibovali, že vyrobí zlato, protože ti také patřili k vyšší společenské vrstvě. O skutečných obyvatelích dávných časů toho mnoho nevíme, zato o lidech, kteří tu žili ve 20. století, už máme informací víc.

Smutný osud jasnovidky

Nejpřitažlivější příběh nabízí domek číslo 14 s domovním znamením, na němž je sova, kolem ní stočená kočka, věštecká koule a karty. Bydlela tu totiž kartářka a jasnovidka Matylda Průšová, vdova po lékárníkovi, která si nechala říkat Madame de Thébes. Vědma tohoto jména skutečně žila v Paříži a předpověděla na rok 1914 „tragickou událost pro rakouský císařský dům“. Její věštba se naplnila 28. června 1914, když byl zavražděn následník trůnu František Ferdinand.

Každý rok vydávala almanach se svými proroctvími, který šel na dračku. Naše Matylda byla rovněž úspěšná.

Měla širokou klientelu, žádosti o radu jí přicházely až z Kapského Města. Ale jinak byla zvláštní povahy. V archívu se zachoval dopis adresovaný T. G. Masarykovi, v němž mu krásným kaligrafickým písmem psala, že stromy v Jelením příkopu tak povyrostly, že jí stíní do oken a brání jí ve vyšívání, a ona by moc prosila, aby se ořezaly.

Zásadně chodila v černém a v klobouku s pštrosími pery. Černý byl i její osud. Během první světové války padl na frontě syn, kterému i nadále prostírala k večeři a rozestýlala lůžko, za druhé světové války ji zatklo gestapo za její předpovědi o pádu nacistické říše. Zemřela na následky mučení při výslechu.

Fasády podle Trnky

V domku číslo 22 se prodávají knihy – to proto, že tu chvíli pobýval Franz Kafka, který si ho pronajal od své sestry Otýlie Davidové. Napsal tu povídku Venkovský lékař, ale na noc odcházel spát na Staré Město.

Dalším nájemníkem byl od začátku druhé světové války nakladatel Aventina Otakar Štorch-Marien. Navzdory stísněným prostorám se tu prý rádi scházeli jeho přátelé: Jiří Trnka, Jaromír Funke či Vítězslav Nezval.

Až do začátku padesátých let zůstávaly domky ve Zlaté uličce v soukromých rukou. Majitelé je většinou neobývali, ale zato je rádi ukazovali za dvacet haléřů zájemcům. Upravovali jejich interiéry tak, aby se co nejvíc líbily. Hliněnou podlahu vystřídala prkna, někde vestavěli i kachlová kamna, do oken pověsili záclonky... Kancelář prezidenta republiky posléze domky vykoupila a v roce 1952 vypracovala komise pro přípravu hradního muzea koncepci, podle níž vznikla romantická expozice o způsobu života nejchudších vrstev na Pražském hradě.

O celkovou úpravu Zlaté uličky se zasloužil architekt Pavel Janák a barevné řešení fasád, které byly do té doby šedé a nevýrazné, navrhl malíř Jiří Trnka.

FOTO: Blanka Kovaříková, Právo

Promítání s polévkou

Při poslední rekonstrukci v roce 2011 dostalo historické místo nové inženýrské sítě, kanalizaci a elektrické rozvody. Stavbaři opravili nosné konstrukce některých domků, instalovali podlahy s vytápěním a restaurovali stropy i fasády.

Zároveň se vytvářely také nové podoby interiérů osmi domků, kde jsou nyní expozice červených střelců, bylinkářky, švadlenky, krčmáře či zlatníka. Nábytek a další rekvizity pro ně vyrobili umělečtí řemeslníci z barrandovských filmových studií tak, aby vše mělo správnou patinu a působilo autenticky.

V domku filmaře Kazdy se nyní promítají dokumenty o staré Praze.

V domku filmaře Kazdy se nyní promítají dokumenty o staré Praze.

FOTO: Blanka Kovaříková, Právo

To se povedlo i v domku číslo 12, v němž v letech 1948 až 1952 přebýval Josef Kazda, amatérský filmový sběratel a historik. Scházela se u něj vybraná umělecká společnost, a když pan Kazda přednášel nebo promítal, jeho žena přitom podávala výbornou domácí polévku. Podle vzpomínky muzikanta Jiřího Stivína chodil Kazda také promítat filmy soukromě do rodin a občas zavítal i k nim domů. Nyní v jeho domku můžete zhlédnout staré dokumenty o Praze – ovšem už bez polévky.