V metropoli, kde stále prší, mrholí či mží a pod jejímiž chodníky teče zakrytá řeka Senne, dostává močení úplně jiné grády. Vlhkost v kombinaci s vlezlým chladem a pivem, jemuž se tu vášnivě holduje, vede k neustálé potřebě mít potřebu.

Zejména v nočních hodinách se zástupy pijáků, korzujících historickými ulicemi, musí těch nasbíraných vydatných třetinek nějak zbavit. Flamendr v centru Bruselu ovšem nemusí dlouho úpět. Snadno si může odskočit za jednu z plechových zástěn. Přitom jedna ho čeká na velmi nečekaném místě.

U kostela svaté Kateřiny, kudy proudí masy turistů, totiž najde unikát v podobě bezplatných pisoárů zavěšených na vnější obvodní zdi tohoto svatostánku. Ano, čtete správně. Brusel je pravděpodobně jediné město na celé planetě, kde mohou muži občurávat posvěcené stěny zcela legálně.

Kostel jako latrína

Před pár lety odpudivě zanedbané a močovinou zapáchající místo prošlo rekonstrukcí. Tehdy svatokateřinské latríny začala před zraky kolemjdoucích ukrývat nová plechová zástěna. Výhled přitom zakrývá až od čtyřiceti centimetrů od země. Důvod, proč koukáte močícím mužským na jejich nohy, je údajně pragmatický. Dřív mívali někteří tendenci si do nevoňavých koutů vodit prostitutky. Takto však mohou strážníci snadno zkontrolovat, že se tam nic nekalého neděje.

Veřejné pánské pisoáry přímo na kostele svaté Kateřiny

Veřejné pánské pisoáry přímo na kostele svaté Kateřiny.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

„Pánské pisoáry visí na svaté Kateřině od nepaměti. Těžko něco podobného jinde najdete,“ říká příležitostná průvodkyně Alena, v Bruselu žijící více než dvacet let. A okamžitě zdůrazní, že nejen tyto pravidelně čistí technické služby. Pisoáry jsou přístupné 24 hodin, sedm dní v týdnu, takže si pánové nemusejí ulevovat u nejbližší dopravní značky nebo v temném zákoutí.

„Nejspíš to bude mít historické souvislosti a co dočinění s kanalizací. Močí se v minulosti hnojilo a používala se také na barvení látek. Ve městě kvetla tradice praní vlny a výroby látek, na každém rohu působily tkalcovské stavy a moč se používala v barvířském řemesle. Navíc Brusel byl dřív plný kanálů stejně jako Bruggy, takže takové umístění pisoárů mohlo mít technické důvody,“ dodává ještě Alena.

Ke svatokateřinským urinoir si zvykli chodit nejen gastarbeiteři a žebráci, ale také manažeři v oblecích, i když tam dnes asi neuzavírají dohody nebo nevedou diskuse o politice jako obchodníci v antickém Římě či Egyptě, kde se stavěly tzv. latrínové arény. Pro vaši představu, byly to lavice s více otvory, často uskupené do kruhu.

Ženy ostrouhaly

Kostel vznikl na místě dřívějšího bruselského přístavu a rybího trhu. Vedle něj se nacházel středověký chrám z 15. století. Zbořen byl v roce 1893. Současná stavba vznikla v letech 1854 až 1874 podle návrhu architekta Josepha Poelaerta, který má na svědomí monumentální bruselský Justiční palác. Aby toho nebylo málo, vedle sv. Kateřiny uvidíte další neskutečný výjev. V kašně stojí dvě kozy a vypadají, že zvracejí.

Podobné záchodové zástěny, ovšem nezavěšené přímo na kostele, byly nainstalovány i jinde v centru, aby mohli muži všech věků a profesí učinit to, co učinit je třeba.

Ženy bohužel ostrouhaly. Pocit neodbytného nucení musí buď odložit na později, nebo vyhledat nejbližší použitelný bar. Častokrát v epicentru eurounijních vyhlášek ani nenajdou samostatné dámské, ale jen smíšené WC. Některé navíc v nevábném či dezolátním stavu.

Čurající prcek

Manneken Pis, odvážný malý urinátor, je možná způsob, jímž Belgičané nám cizincům říkají: „Neopovažujte námi opovrhovat jenom proto, že jsme malá země.“ Zároveň pro některé symbolizuje jeden z nejpoťouchlejších turistických podvodů, jako kdyby vám americký Jurský park nabízeli jako legitimní přírodopisný dokument.

Vždycky když za námi do Bruselu přijela návštěva, bavila jsem se její reakcí, když v chumlu turistů poprvé stanuli tváří v tvář chlapečkovi čurajícímu do fontány. Povzdech „Ježíš, on je tak malej!“ mě rozesmál. Moje první reakce byla totiž úplně stejná.

Chlapeč je při různých příležitostech oblékán.

Chlapeček je při různých příležitostech oblékán.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Také se ptáte, jak je možné, že se z pouhých 61 centimetrů vysokého nahého prcka s buclatými tvářičkami stala vyhledávaná ikona? Nejvěrnější a nejstarší občan Bruselu má za sebou docela divokou minulost. Zažil i několik „únosů“ – během tažení anglických vojáků v roce 1745, v roce 1817 jej zase ukradl zloděj, ale poté se původní soška měla údajně vrátit na své místo. Naposledy maskot města zmizel v roce 1965. Pak ho ve dvou kusech vylovili z bruselského vodního kanálu.

A protože se bavíme o belgické metropoli, kde se podle jednoho veterána kluci dřív během tužších zimních dní poměřovali mezi sebou tím, kdo dokáže pročurat sněhuláka, ani se soškou Manneken Pis to nemůže být snadné. Úplný prapočátek dílka má totiž několik verzí.

Za prvé: podle legendy představitelé Bruselu požádali vlámského barokního sochaře Hieronyma Duquesnoye staršího, aby vytvořil sochu, která by město ochránila před zničením – zejména před požáry při obléhání.

Za druhé: první kamenná verze v Bruselu pravděpodobně stála už někdy ve 14. století, a to na počest malému hrdinovi. Dvouletý vévoda Godfried II. Brabantský podporoval své vojáky tak, že byl zavěšený v košíku na stromě a čural na hlavu nepřátelům. S jeho „pomocí“ nakonec vyhrály brabantské jednotky třeskutý boj proti Berthoutům.

Za třetí: při útoku na město vymysleli uzurpátoři plán, jehož součástí bylo umístit výbušniny u městských hradeb. Nevěděli ale, že je špehuje malý, ale odvážný kluk, který se chytře vyčural na zápalnou šňůru a město tak zachránil před jistou zkázou.

Za čtvrté: jednou se ztratil chlapec, kterého náhodou objevili, jak na růžku močí. Šťastný otec jako poděkování nechal vyrobit jeho sochu. Za páté: v 16. století na klobouky procházejících španělských vojáků čural chlapec z okna.

Za šesté: přemnožení krtků zarazil nejmenovaný klučina tím, že se na jednoho vymočil. Jako zázrakem všichni slepí savci zmizeli.

Mají i holčičku a psa

Před pár lety si světoznámý symbol, v podobném provedení se objevující například v Tizianových obrazech, vzali na paškál vědci. Zkoumali, zdali drží v rukách pravou bronzovou sošku Manneken Pis z roku 1619, anebo mají Belgičané v muzeu uloženou obyčejnou napodobeninu z 19. století.

Čurající holčička Jeanneke Pis

Čurající holčička Jeanneke Pis

FOTO: Profimedia.cz

Univerzitní experti se pomocí rentgenu a odebraných mikrovzorků zaměřili na chemické složení bronzu. „Speciálně pátráme po tom, zda socha obsahuje nikl. Jeho přítomnost by naznačila, že pochází z předminulého století, zatímco jeho absence by poukázala na to, že jde o originál,“ sdělila badatelka Amandine Crabbéová.

V Belgii není bruselský exemplář jediný. Ve vlámském městečku Geraardsbergen si hýčkají a náležitě oslavují jeho ještě staršího bratříčka. Měl by být o 160 let „moudřejší“, rovněž vlastní garderobu, ale na rozdíl od mnohem slavnějšího soukmenovce čurá pravou pramenitou vodu z ardenských lesů.

V posledních letech se populární bruselský nestyda pravidelně odívá při mnoha příležitostech. Například v roce 2004 do afrického trička s portrétem Nelsona Mandely k oslavě výročí ukončení apartheidu; na narozeniny Elvise Presleyho (8. ledna) ho spatříte v kostýmu rokenrolového krále nebo 27. ledna v paruce a kabátku jako Wolfganga Amadea Mozarta.

Celou svou garderobu má uskladněnou v muzeu. Každý rok milovníkovi módy přibude asi patnáct nových kostýmů, dohromady už jich malý manekýn vlastní přes 950, přičemž mu nechybí převlek veterináře, bojovníka kung-fu, speleologa ani pasáčka ovcí.

Bronzový Zennike Pis

Bronzový Zennike Pis

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Fenomén faire pipi zarezonoval natolik, že nedaleko chlapečka s kulatými tvářičkami, nacházejícího se asi 240 metrů jihozápadně od Velkého náměstí, vznikla i čurající holčička Jeanneke Pis. Přečkává v boční, třicet metrů dlouhé uličce, u jedné z nejvyhlášenějších pivních zastávek v zemi, Delirium Café.

Bývá problém se k ní proboxovat přes davy turistů a skupiny opilých pařmenů. Vedle ní si můžete přečíst nápis: Tato fontána byla vytvořena jako pocta oddanosti. Když do fontánky hodíte minci, bronzová holčička vám prý „vykouzlí“ kapku štěstí. K oběma čurajícím dětem se ještě kousek od hlavní budovy staré burzy, nedaleko skvělých asijských restaurací, přidal bronzový Zennike Pis, čurající pes. „Má nejasný původ. Symbolizuje multikulturnost Bruselu,“ vysvětlil umělec Tom Frantzen.

Bruselský „zizi“

Vyvrcholení „pindíkovské“ anabáze nastalo roku 2016, kdy se na fasádě jednoho z tamních domů objevila obří malba penisu. „To je panečku pohled! Jen si ho pěkně vyfoťte,“ smáli se kolemjdoucí mladíci. Nebyla jsem sama, kdo si „bruselského ziziho“ – jak mu místní začali říkat – přišel v prvních týdnech vyfotografovat.

Opodál stála další žena s foťákem. Zeptala jsem se jí, jak se jí to nové pouliční umění líbí. „Bydlím tady přes dvacet roků a vůbec mi to nevadí. Je to velice trefné,“ odpověděla mi mladá maminka Annalena. Chvíli jsme pak společně pozorovaly hlasitou slovní výměnu řidičů auta a skútru, kteří rukama ukazovali směrem k namalovanému falu.

Kontroverzní malba se objevila u rušné křižovatky v Saint-Gilles, v jedné z etnicky nejpestřejších a nejstarších bruselských čtvrtí. Místo u zastávky Barriere (Hranice), na dohled od slavné „hranolkárny“, katolické školy a pět pěších minut od působivé budovy radnice, se stalo vyhledávanou turistickou atrakcí.

Kontroverzní bruselský streetart

Kontroverzní bruselský streetart

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Neobvyklý streetart rozpoutal navíc boj o svobodu projevu a jeho ochranu. Příznivci začali zakládat facebookové stránky a vyhlašovali petice s názvem „Nesahejte mi na pinďoura!“ a odůvodňovali to slovy: „Každá forma kreativity v našem městě je důležitá.“ Odpůrci zase volali po dodržování mravních zásad a žádali okamžité odstranění dle jejich soudu pokleslého díla.

Podle mladé maminky Annaleny by mělo město raději řešit závažnější problémy než „nějakého pinďu na stěně“. „Ať se zabývají zanedbanými domy a tím, že je Brusel tak špinavý,“ zlobila se.

Pikantní pouliční scenérie se navzdory prvním odhadům ukázala jako velice životaschopná. Zastal se jí dokonce vlámský ministr kultury Sven Gatz. K malbě doporučil dopsat parafrázi v duchu legendárního malíře Reného Magritta: „Tohle není penis.“

Brusel se tak už po několikáté ukázal jako surreálně magické místo. Na jedné straně davy demonstrující ve stávkami ochromeném městě za zachování sociálních jistot, na straně druhé obyvatelé bojující za záchranu obří nástěnné malby mužského přirození.