Na bleších trzích v Bruselu lze najít skutečné poklady

Každá bruselská čtvrť má totiž jiný charakter, někde lze získat za dobrý peníz opravdu luxusní kousky, jinde spíš etno zboží. Stačí vědět, kam se vydat, podle toho, co by se vám mohlo zrovna hodit. Najdou se tam věci nepotřebné, krásně obyčejné, předměty s příběhem a rodokmenem stejně jako obskurní rarity.

Kdo by snil o struhadle na sýr, když může mít kabelku z hadí kůže, kterou určitě nosila noblesní bruselská dáma v době, kdy ženy ještě uměly být ženami s takovou nonšalantností, až gentlemanům oči zdvořile přecházely.

Jednou jsem objevila neobvyklý stojánek na dopisy, ale kdo kromě finančního úřadu, exekutorů či policie dnes posílá dopisy? Jenže má tvar kapra, a tak jsem si z něj vytvořila držák na vánoční ubrousky. Stál jenom dvě eura, přitom je celý ze stříbra a nese v sobě emblém italských řemeslníků ze šedesátých let minulého století.

V řadě bruselských čtvrtí narazíte na neskutečné poklady, navíc za ještě neskutečnější ceny. V koutku duše ve vás bude možná hlodat podezření, že ta broušená váza, kterou právě držíte, zřejmě pochází z místních vykrádaček.

Na bleší trhy vrhá ještě trochu jiné světlo nedávný případ z Londýna, kde u aukční síně Sotheby’s vydražila jakási žena svůj prsten v přepočtu za 19,5 miliónu korun. Na tom by asi nebylo nic tak zajímavého, kdyby ho sama před lety nekoupila na bleším trhu v britské metropoli za deset liber, tedy přibližně za 300 korun.

Belgičané jsou vášniví vetešníci, milují garážové prodeje, a než by nějakou věc vyhodili, raději jí věnují další život. Zejména Vlámové jsou pověstní svou šetrností k životnímu prostředí. Dbají na ekologii a udržitelný rozvoj, především však chtějí šetřit své peněženky. Navíc se lidé v Bruselu rádi neformálně potkávají a bleší trhy bývají dobrou příležitostí, jak poznat své sousedy.

„Jsem z pěti sourozenců, kteří mi svěřují nejrůznější rodinné poklady i odpadky, které nikdo nechce. Chodím sem už řadu let, zejména během jarních měsíců,“ prozrazuje své zdroje padesátiletá Bruselanka tureckého původu, podle níž je ovšem letošní sezóna slabá.

„Konkurence je veliká. Navíc dost záleží na počasí. Když je ošklivě a prší, pak to bývá ztráta času,“ tvrdí jednadvacetiletý francouzský student Julien. Věci, které nabízí, ať už knihy, vinylové desky, masky na obličej, nebo porcelán, sehnal údajně na jiných blešácích. „Asi nejdražší je tady ta socha opice s kloboukem. Nabízím ji za 300 eur,“ ukazuje bizarní porcelánový objekt.

V Belgii se dokonce koná jeden z největších bleších trhů v západní Evropě. Vesnička Temploux, vzdálená asi 45 minut jízdou autem od Bruselu, se na třetí srpnový víkend promění v obrovské tržiště, kde seženete všechno, třeba i živá či vycpaná zvířata, nafukovací panny na večerní špásování, lampy z obřího krunýře karibské želvy, zarámované pravé belgické krajky, raritní japonské masky, luxusní šperky i bezcenné šmuky, staré uniformy, paruky, ohrané gramodesky, rodinná alba, zažloutlé osobní dopisy, obrovské hodiny i miniaturní hodinky, art deco kleště na šneky nebo stříbrné podnosy na ústřice, retro vaflovače či vintage postavičky Šmoulů, jimž dal v Belgii život kreslíř komiksů Peyo, civilním jménem Pierre Culliford.

K mání jsou hromady hraček, a ještě větší hromady oblečení. Je neuvěřitelné, co všechno jsou lidé schopni a ochotni prodávat, ale i koupit. Jako tuhle jeden pán nabízel obrovskou horu klíčů na jedné straně stolu, aby na tu druhou vysypal stejně velikou horu zámků.

Největší adrenalin nastává při smlouvání. Někdo holt vybíjí svůj adrenalin rychlou jízdou na motorce nebo freeridem v Alpách, jiný nakupováním na blešácích. A nedej bože, aby bylo o tutéž věc víc zájemců.

Platí ultimativní pravidlo: jakmile narazíte na vysněný předmět, ať už jsou to stříbrné lžičky, nebo první vydání vaší oblíbené knihy, nesmíte s nákupem otálet. Jinak vám je během chvilky někdo jiný před nosem vyfoukne. Na blešácích smlouvejte, smlouvejte, smlouvejte. Vyplatí se to.

Kvůli neudržitelnému objemu nasyslených věcí jsem se rozhodla prozkoumat blešákový svět v Bruselu také z druhé strany, a pronajala jsem si místo.

Má loňská premiéra v roli blešákové prodavačky, poznamenaná nervózní náladou po teroristických útocích, je v mnohém nepopsatelná. Den začal zběsileji, než jsem čekala. Organizátoři avizovali začátek na šestou hodinu ranní. Už před šestou mě při pohledu z okna v naší čtvrti Etterbeek zarazil mravenčí mumraj na ulici. Říkala jsem si, že to někteří berou až příliš vážně. Opak byl pravdou. Vedla je zkušenost, protože na rozdíl ode mě věděli, že už za tři čtvrtě hodiny se budou dohadovat s prvními zákazníky.

Za osmnáct eur jsem si pronajala místo 29. Mělo být hned vedle vchodu do našeho domu. Když jsem zamířila s první banánovou krabicí ke svému plácku, ejhle, už tam jiná žena úhledně kladla oblečení do komínků a druhá z kufru starého citroënu vytahovala opulentní zlatý podnos. Ptám se jí, jestli si náhodou nespletla místo. Ona, že já jsem špatně, protože tahle místa nekorespondují s popisnými čísly domů, ale s očíslovanými lajničkami na chodníku. Celou dobu jsem si přitom myslela, že jsou určené k parkování.

Tak jsem se musela přesunout před výlohu místní jihoamerické církevní organizace. Než jsem po ranním shonu stihla v hlavě vyštrachat vysněný plánek harmonického rozmístění všech věcí v mém „svatostánku“, postavil se přede mě muž s otázkou mezi fousy. „Kolik stojí ten mixér?“ vyštěkl s divným přízvukem. „Pět eur,“ nadhodím. A on, jestli stroj funguje? „Samozřejmě ano.“

Mezitím mixér spěšně vybalil a začal řešit velikost jednoho škrábance. V ten moment přišel jiný chlapík, vzezření dokonalého šmelináře, a skoro šeptem se mě optal, jestli prodávám bijoux. Odpovídám, že ne. „A později?“ ptá se neodbytně. Zvyšuju tón hlasu a pořádně artikuluju: „Ani později ne!“ Míra jeho zklamání byla téměř nesnesitelná.

Další chtěl vědět, nabízím-li nějakou elektroniku, chytré telefony, tablety. Najednou se přede mnou vytvořil chumel překřikujících se mužů. Kroutím hlavou ze strany na stranu. Ten první se nevzdává a dotěrně se vyptává, že možná mám ještě něco doma. Říkám mu: „Doma mám, ale nedám.“

Mixér nakonec prodán a já přecházím k zahaleným madam, které by chtěly úplně nové koberečky za tři eura. Nakonec zaplatily eur devět s tím, ať jim k tomu darem přidám černou lampičku na čtení.

Ranní kolotoč byl nekonečný. Už kolem deváté jsem vyždímaná z přepínání pozornosti, jazyků i úsměvů. Postupně jsem si ovšem licitování o finální ceně zamilovala jako zábavnou disciplínu a možnost odhalovat lidské povahy napříč národnostmi. Například jsem se od jednoho zákazníka dozvěděla, jaká jsou přesně pravidla ramadánu pro těhotné ženy. Pokud jsem mu správně rozuměla, tak těhotné muslimské ženy mohou jíst vše, co potřebují.

Bilance tohoto loňského jarního dne bez deště skončila dobře, i když milionářka se ze mě nestala. Letos jsem si v Bruselu celou ceremonii vyzkoušela znovu, abych pořádně potrénovala na svou pražskou premiéru.