Moje nejoblíbenější túra ve Vysokých Tatrách je sice jedna z nejnáročnějších, zato patří k těm nejhezčím. Zrcadlové hladiny horských ples a okolní majestátní vrcholky hor nemají chybu.

Startovní čárou je Starý Smokovec, nejstarší turistické centrum Tater, ze kterého se můžete buď zubačkou, nebo pěšky dostat na Hrebienok, hlavní výchozí bod zdejších turistických tras. My se z Hrebienku vydáváme po Tatranské magistrále nejprve po pohodové šotolině po vrstevnici, následně po kamenitém chodníku, který nás dovede až k Obrovskému vodopádu.

Z tohoto místa začíná chodník stoupat a my sundáváme první vrstvy oblečení. Lesem se dostáváme k první možnosti občerstvení, tedy k Zámkovského chatě, kde si v útulné světnici můžete dopřát horký čaj nebo polévku.

FOTO: Tomáš Rucký, Právo

Od Zámkovského chaty pokračujeme zelenou trasou po kamenitém chodníku stále vzhůru Malou Studenou dolinou a posléze se nám začne z údolíčka otevírat pohled na Žlutou stěnu a malebný potok vinoucí se líně údolím.

Vzhůru k Téryho chatě

Poslední stoupání k Téryho chatě je poměrně prudké, ale průměrný turista s ním nebude mít problém. Téryho chata leží v nadmořské výšce 2015 metrů, a je tak nejvýše položenou tatranskou horskou chatou s celoročním provozem. Chata je cílem řady turistů nejen proto, že se tu mohou občerstvit, ale také díky jejím přilehlým „Pěti Spišškým plesům“, tedy jezerům, jejichž hladiny na podzim odrážejí zasněžená úpatí hor.

FOTO: Tomáš Rucký, Právo

Nejnáročnější pasáž následuje právě z Téryho chaty, kde se po žluté vydáváme na Priečne sedlo. V poslední prudké pasáži si pomáháme i ocelovými lany. Na podzim místy jdete po sněhu a namrzlé kamenité pěšině, takže je dobré, ba nutné, přidržovat se lana.

Stoupání k Téryho chatě dá méně trénovaným zabrat.

Stoupání k Téryho chatě dá méně trénovaným zabrat.

FOTO: Tomáš Rucký, Právo

FOTO: Tomáš Rucký, Právo

Na výšlap nemusíte mít speciální vybavení, nicméně kvalitní boty a rukavice jsou nutností. Trasa na Priečne sedlo je obousměrná.

Dolů to jde samo

Na Priečnom sedle nečekejte žádnou odpočinkovou zónu, nýbrž nekompromisní zlom a následný sestup na druhou stranu do Velké Studené doliny. Rovněž na druhé straně sedla vedou ocelová lana pro sestup, ten už je ale o poznání méně náročný než předchozí výstup. Pohodový chodník nás následně provedl přes Strelecké polia, kolem Vyšného a Nižného Streleckého plesa a několika dalších horských jezer až ke Zbojnické chatě.

Při náročnějších výstupech pomohou ocelová lana.

Při náročnějších výstupech pomohou ocelová lana.

FOTO: Tomáš Rucký, Právo

Náš zážitek z cesty tu ještě umocňovala podzimní inverze, která pod námi tvořila souvislou peřinu, nad níž jsme mohli obdivovat paprsky zapadajícího slunce, odrážejícího se od hladin ples, nebo zasněžené vrcholky hor.

Na „Zbojandě“, jak se následující chatě lidově říká, se můžete jak občerstvit, tak i přenocovat, a druhý den pokračovat dále do hor. My se tu odměnili pár lokši a po klesajícím kamenitém chodníku, který se později napojil opět na Tatranskou magistrálu, jsme se již za šera vraceli zpět na Hrebienok.

Trasa tedy patří k velmi obtížným a průměrnému turistovi zabere minimálně deset hodin. S tím je potřeba na podzim, kdy se brzy stmívá, počítat. Vyplatí se přivstat si, abyste posledních pár kilometrů nemuseli jít s čelovkami. Na každý pád by vám nějaká ta svítilna v batohu chybět neměla.

FOTO: Tomáš Rucký, Právo

Pokud nejste zastánci takto dlouhých a náročných tras, mají pro vás Tatry i jiná esa v rukávu. My jsme se například druhý den vydali na oddech na pohodový výlet na Popradské pleso, kdy naším nástupním bodem bylo městečko Štrbské Pleso, odkud jsme následovali značenou lesní cestu červené barvy.

Trasa stoupala zpočátku mírně do kopce, následně se však narovnala a pokračovala víceméně po vrstevnici. Chvílemi lesní a chvílemi čistě kamenitá cesta nás po čtyřech kilometrech dovedla k Popradskému plesu, kde si můžete v prostorné samoobslužné restauraci dopřát něco teplého k jídlu. Hodinovou cestu zvládnou i děti a v průběhu se nabízejí k odpočinku i lavičky a samozřejmě pravé tatranské výhledy, například na horu Ostrvu.

Třetí den jsme pojali zcela odpočinkově a prošli jsme se po široké zpevněné cestě, která lemuje Štrbské pleso. Trasa je vhodná úplně pro každého, od prarodičů po vnoučata a klidně i s kočárkem. Po cestě se kromě výhledů nabízejí i různé prolézačky pro děti i pro dospělé.

Tradiční slovenskou kuchyni si tu můžete dopřát v kamenné kolibě hned na začátku trasy, která svým pohádkovým zevnějškem doslova zdobí okraj Štrbského plesa. Ať se tedy řadíte do kterékoli kategorie milovníků pěší turistiky, ve Vysokých Tatrách si svůj okruh najdete.