Projdete-li se po nábřeží v okolí Notre-Dame či Louvru, uvidíte na kamenném zábradlí stovky tmavě zelených kovových krabic. Ty se před polednem otevřou a jejich majitelé vystaví statisíce knih, mapek, grafik a v poslední době i turistických kýčů.

Vznik této koncese souvisí s módním boomem čtenářství v 18. století. Už však o dvě století dříve v době rozmachu knihtisku začali pouliční obchodníci prodávat v blízkosti nejstaršího pařížského mostu Pont Neuf své tisky. Nabízeli často nepovolené traktáty a díla obsahující nové myšlenky, takže se nezřídka dostávali do konfliktu s vrchností.

Na počátku 18. století začali zboží vyhledávat především studenti i učitelé z nedaleké Latinské čtvrti a bukinisté, jak se říkalo pouličním antikvářům, kteří postupně získávali na popularitě. Přispěl k tomu jistě i fakt, že kromě politických a naučných spisů bylo u nich možné zakoupit i pornografii.

Zatímco roku 1732 tu provozovalo své tehdy přenosné obchody asi 120 bukinistů, jejich počet prudce stoupl během Velké francouzské revoluce, neboť nový zákon z roku 1791 povoloval každému občanovi provozovat jakoukoli činnost, kterou považoval za dobrou.

Pařížské pasáže proměnily za léta existence svou podobu i atmosféru.

Pařížské pasáže proměnily za léta existence svou podobu i atmosféru.

FOTO: Profimedia.cz

V roce 1859 však město opět toto podnikání usměrnilo a začalo vydávat povolení k prodeji na pevných prodejních místech. Dnes vlastní koncesi přes dvě stovky bukinistů, kteří provozují kolem devíti set stánků. Na získání koncese i na dobré místo si leckdy musí počkat i několik let. Přísná omezení regulují i velikost krámků: šířka je určena na dva metry, výška maximálně 2,1 metru a do ulice nesmí otevřený stánek zasahovat více než 35 cm.

Prodejci v „největším knihkupectví světa“ neplatí nájem, zato však musí mít otevřeno alespoň čtyři dny v týdnu, což radnice důsledně kontroluje.

Kryté pasáže

Na přelomu 18. a 19. století začaly na pravém břehu Seiny, především v okolí dnešních Grands Boulevards, vznikat kryté průchody mezi budovami, spojující rovnoběžné bulváry a ulice. Postaveny byly z tehdy módního tepaného železa a spojovaly půvabně spletité jemné ozdobné vzory s pevnou kamennou konstrukcí. Jejich skleněný strop nejenomže zajišťoval přirozené osvětlení, ale poskytoval i úkryt před deštěm, hlukem a špínou z ulice.

Tyto pasáže bývaly soukromé a u každé z nich stával čistič bot, aby zůstaly čisté a smetánka tu chtěla trávit volný čas. Navíc se tyto prostory staly velmi módními, neboť se tady (na rozdíl od ulic) smělo kouřit.

V těchto nových pěších zónách začaly rychle vznikat luxusní obchody a dílny, nad nimiž se v poschodích renovovaly drahé luxusní byty. Do dnešních dnů se zachovaly jen některé, většinou proměněné k nepoznání a nabízející svým návštěvníkům rozličnou atmosféru.

Výzdoba pasáže Vivienne

Výzdoba pasáže Vivienne

FOTO: Profimedia.cz

Svoji původní eleganci si uchovala Galerie Vivienne nedaleko Královského paláce. Jednu z nejkrásnějších pařížských pasáží stále zdobí mozaiková dlažba s mytologickými náměty lemovaná luxusními obchody, mezi nimiž se skrývá i vyhlášená čajovna.

K nejstarším v Paříži patří Passage du Caire, která je zároveň v tomto městě nejdelší – měří 360 metrů. Dnes však ztratila na své původní eleganci a skrývá čistírny, levné obchody a výprodeje. Zcela jinou atmosféru nabízí Passage des Panoramas, v níž bylo roku 1817 jako na prvním veřejném místě v Paříži zavedeno plynové osvětlení.

Dnes tu návštěvníci najdou příjemné posezení ve stylových restauracích a barech a v historií vonících obchůdcích mohou zakoupit staré pohlednice a známky. Naprosto odlišnou cestou se však vyvíjely mnohé další pasáže, např. Passage Brady, která bývá přezdívána malá Indie. V ní se usadily indické restaurace, ale i obchody s kořením či bazary.

Wallaceova pítka

Během pruského obléhání Paříže roku 1870 bylo město odříznuto od zbytku země. To způsobilo zoufalý nedostatek potravin, ale i vody. Situaci ještě zhoršilo období Komuny, kdy kromě budov byla zničena i vodovodní síť a za vodu se v Paříži platilo závratnými částkami.

Katastrofální situaci chudých lidí se rozhodl vyřešit anglický filantrop, narozený v Londýně, ale žijící v Paříži, sir Richard Wallace. Ten vymyslel systém pítek, jejichž většinu sám financoval. Inspirovat se nechal fontánou Neviňátek a navrhl podobu malých fontánek, kterou však v konečné fázi přepracoval renomovaný sochař Charles-Auguste Lebourg a vyrobila je slévárna ve Val d’Osne.

Wallaceova pítka slouží lidem od roku 1872.

Wallaceova pítka slouží lidem od roku 1872.

FOTO: Profimedia.cz

Pítka musela být z odolného materiálu, musela splývat s okolím a mít i estetickou hodnotu. Proto Lebourg vytvořil tmavě zelené litinové fontánky ozdobené čtyřmi karyatidami, které představují Charitu, Laskavost, Prostotu a Střídmost. V některých případech nahradily ženské postavy jednoduché sloupky, ale vznikla i pítka nástěnná a malý typ v podobě jednoduchého hydrantu. Všechny původně spojovala tmavě zelená barva, která však byla v několika případech v posledních letech nahrazena jasnou růžovou či červenou.

První fontánka vyrostla roku 1872 na Boulevard de la Villette a do dnešních dnů jich zůstalo v parcích, nárožích a náměstích v celé Paříži přes padesát. V centru Paříže je můžete vidět např. naproti kostelu svatého Sulpicia, na Pont Neuf či na Champs-Élysées.

Perlami Paříže jsou i fontány. Třeba ta na náměstí Place de la Concorde.

Perlami Paříže jsou i fontány. Třeba ta na náměstí Place de la Concorde.

FOTO: Profimedia.cz

Původně bylo každé pítko doplněné i o dva kalíšky z pocínovaného železa (připevněné na řetízku), ale roku 1952 rada města rozhodla o jejich odstranění z hygienických důvodů. I dnes však fontánky nabízejí od 15. března do 15. listopadu pitnou vodu, kterou mohou zdarma využívat jak místní, tak turisté.

Blikající Eiffelovka

Když se roku 1889 konala druhá světová výstava v Paříži, vědělo vedení města, že je její návštěvníky potřeba ohromit. Po dlouhém rozhodování proto radní vybrali ambiciózní projekt kovové věže inženýra Gustava Eiffela, která veřejnost šokovala, ale přes počáteční odpor se stala neodmyslitelným symbolem hlavního města.

Roku 1986 navrhl světově proslulý designér Pierre Bideau nové osvětlení této unikátní stavby. Použil k tomu 352 projektorů typu Philips HNF 206, které v noci svícením zevnitř znásobily dojem z této fantastické konstrukce. Jeho původní světla vydržela až do roku 2004, kdy je stejná firma nahradila rozměrově menšími, ale výkonnějšími a ekonomičtějšími svítidly.

Noční osvětlení a blikání dodává Eiffelovce neopakovatelnou krásu.

Noční osvětlení a blikání dodává Eiffelovce neopakovatelnou krásu.

FOTO: Profimedia.cz

Typická žlutá světla zdobící věž jsou vystřídána jen v dobách velkých svátků či zvláštních událostí – např. na francouzské předsednictví Evropské unie reagovala Eiffelovka modrým zbarvením a do trikolory se oděla po děsivých teroristických útocích v listopadu 2015.

Přesně o půlnoci 31. prosince 1999 však přišlo další překvapení: Eiffelovka se rozblikala! Od té doby oživí její siluetu v každou celou hodinu od setmění do jedné hodiny ranní 20 000 žárovek. Kvůli snížení spotřebované energie byly roku 2003 nahrazeny původní žárovky úspornějšími o výkonu šest wattů a o pět let později se zkrátila doba blikání z původních deseti na pět minut. Pravidelná výměna celé této soustavy je plánována jednou za deset let.

Že se nejedná o malý projekt, dokazují i statistiky, které mimo jiné uvádějí, že žárovky vyměňuje 25 000 lezců po dobu pěti měsíců a spojuje je 40 kilometrů kabelů.

A na závěr jedno varování: osvětlení a blikání Eiffelovky je považováno za umělecké dílo a práva k němu patří soukromé společnosti. Ta umožňuje publikovat fotky a videa noční Eiffelovky soukromým osobám, ale firmy musí o povolení se zveřejněním snímků požádat.