Budova nese prostý a trefný název Čínský dům, málokterý produkt totiž Číně zaručil takový věhlas jako právě porcelán. Stavbu vlastní sedmapadesátiletý podnikatel Čang Lien-č', jehož rukama prošly už desetitisíce kusů porcelánu, na které zapomněl čas i lidé. Staré a poničené vázy, talíře nebo fragmenty, u nichž se člověk už může jen domnívat, čím původně byly, tak dostávají nový účel a mají možnost opětovně zazářit.

„Celá budova je vyzdobena zhruba 700 milióny střepy. Mezi nimi jsou i kusy z porcelánu zvaného Ťün, který je charakteristický blankytně modrou barvou. Díky němu má dům noblesní a elegantní fasádu,“ tvrdí Lien-č‘. Každý rok se navíc hodnota této turistické atrakce mění. Naposledy byla vyčíslena na 1,6 miliardy dolarů, v přepočtu na necelých 40 miliard korun.

Spousta materiálu, který Číňan použil na výzdobu domu, ležela i staletí na dně řeky, která protéká městem. Do ní se totiž vyhazovaly poškozené či nepovedené kusy. Teprve v 60. letech minulého století se začalo koryto čistit a porcelán tak opětovně spatřil světlo světa.

Se sbíráním začali rodiče

V té době ovšem prožívala Čína kulturní revoluci a málokoho zajímalo umění výroby porcelánu nebo samotná hodnota výrobků. Jejich cenu, spíše duchovní než finanční, si ovšem uvědomovali Lien-č’ovi rodiče. Postupně začali pozůstatky shromažďovat bez konkrétnější myšlenky, co s nimi dál. „Otec věděl, že i takové střepy by mohly v budoucnu být něčím neobyčejným. Sám jsem pak pokračoval v jeho vášni a porcelán dál sbíral,“ tvrdí majitel Čínského domu.

Když se Čína otevřela světu, z Lien-č’e byl už poměrně úspěšný podnikatel. V Tchien-ťinu koupil dům a v tu chvíli spatřil účel statisíců porcelánových střepů. Jelikož byla ale budova v poměrně žalostném stavu, jen dva roky strávil tím, že ji dával do pořádku.

Dalších pět let postupně dekoroval. V roce 2007 se Čínský dům konečně otevřel veřejnosti. „Procestoval jsem svět, ale takovéto místo vidím úplně poprvé. Komukoli, kdo navštíví Peking doporučuji, aby si zajel také do Tchien-ťinu a na Čínský dům se podíval. Je to jen hodina a půl cesty a ten zážitek stojí za to,“ tvrdí jeden z návštěvníků.