„Zvolili jsme menší milíř, středověkou variantu. Stavěli jsme ho od pátku do soboty, do středy ho budeme pálit, pak všechno utěsníme a bude chladnout. A v sobotu dopoledne ho budeme rozebírat,“ vysvětlil etnograf Muzea Novojičínska Václav Michalička, který milíř stavěl a stará se o něj.

Milíř se skládá z takzvaného krále, to jsou většinou čtyři kůly, které tvoří komín, plněné roštím. Kolem jsou narovnány dvě patra dřeva nastojato, nahoru se dává rovnější dřevo, takzvaný čepec. Nakonec se konstrukce přikryje chvojím, na které se nanáší mour. Ten tvoří izolační vrstvu.

„Nakonec se milíř shora zapálí, a to tak, že se se do průduchu vsypou žhavé uhlíky,“ popsal Michalička s tím, že když se milíř „zapotí“, tak se vršek zakryje a postupně se do něj dělají otvory. „Postupuje se odshora dolů a postupně se milíř prouhluje. Pořád se na něm pracuje, uplácává se a dusá.“

 Škodí vítr i déšť

Co milíři škodí, jsou podle etnografa klimatické změny. „Nejhorší je vítr, ale také prudký déšť nebo prudké sluníčko není úplně ideální,“ nastínil. Z milíře, který Michalička postavil, by prý mohly být asi dva kubíky dřevěného uhlí.

V minulosti se však v milířích nepálilo jenom dřevo, ale i rašelina nebo černé uhlí. Uhlířství se v Beskydech udrželo až do poloviny 20. století. Dřevěné uhlí se pálilo pro potřeby kovářů, hamrů a vysokých pecí k tavení železa. Uhlí se pálilo od jara do podzimu, když nebylo moc mokro. Nejdůležitější bylo dobré dřevo, nejčastěji uhlíři používali proschlá polena z listnatých stromů poražených v zimě.

„K největšímu rozkvětu pálení milířů v Beskydech došlo se založením dnešních Třineckých železáren,“ řekl etnograf Michalička a dodal, že k jakési obnovené slávě pálení milířů došlo za druhé světové války, kdy mělo Německo nedostatek pohonných hmot a přecházelo na dřevoplyn.

Pálení milíře organizuje spolek Koliba, který se snaží přiblížit obyvatelům i návštěvníkům Beskyd tradiční život v tomto moravskoslezském pohoří. Odborným garantem akce je Muzeum Novojičínska.