Na palubě vzducholodi se sešli mimo jiné norský polárník Roald Amundsen, italský konstruktér Alberto Nobile a americký dobrodruh Lincoln Ellsworth.

Amundsen byl již v té době slavným polárníkem - měl za sebou dobytí jižního pólu v roce 1911 a ještě o pár let dříve proplul na jachtě Severozápadním průjezdem od Grónska na Aljašku, kde určil polohu magnetického pólu.

Nobile byl zase zkušeným konstruktérem a pilotem vzducholodí. A Američan Ellsworth disponoval kromě odvahy i penězi, které byly k uskutečnění dobrodružného výletu třeba.

Amundsen i Ellsworth již měli navíc s pokusem podívat se na severní točnu z ptačí perspektivy své zkušenosti. V květnu 1925 se vydali k pólu na palubě dvou létajících člunů. Svého cíle ani zdaleka nedosáhli a nakonec byli rádi, že celou výpravu přežili. Touha přeletět pól je však neopustila.

Nouzové přistání kvůli námraze

Posádka se směrem na sever vydala 11. května 1926, pouhých pět dnů poté, co si letecké dobytí pólu nárokovali Američané Richard Byrd a Floyd Bennett (i jejich prvenství je ale dodnes zpochybňováno). Po několika hodinách letu potvrdily přístroje dosažení pólu.

Palubní chronograf ukazoval půl druhé ráno dne 12. května 1926. Na znamení úspěchu shodili cestovatelé na led vlajky svých zemí. Euforii však vážně poznamenala námraza, která se začala tvořit na povrchu vzducholodi a nebezpečně zvyšovala její hmotnost.

Kusy ledu odlétávající od vrtulí navíc na několika místech prorazily opláštění stroje. Kvůli nepřízni počasí nakonec vzducholoď nouzově přistála nedaleko osady Teller na Aljašce, přibližně 100 kilometrů severozápadně od místa původně plánovaného přistání v městečku Nome. Trasu mezi Špicberky a Aljaškou dlouhou 4 300 kilometrů urazila za 72 hodin.