Článek
Stačí pohled na obrazovku Matthíassonova počítače, aby člověk viděl, že úřad připravuje novou trasu, která povede mimo Gardabaer, kolem něhož vedla ta původní. Jsou na ní dva žluté kruhy - jeden je označen jako Kostel skřítků, druhý Kaple skřítků. Matthíasson vidí, že vše je prozrazeno, a s povzdechem přiznává: "No dobře, ale není to tak, že bychom na Islandu každý den překreslovali silnice kvůli skřítkům. Pouze tentokrát, protože prý žijí ve skalách na té původní trase, a my na to musíme brát zřetel," citovala jej stanice BBC.
S plachým úsměvem bere Matthíasson klíče od auta a souhlasí, že to místo ukáže. Celé to začalo kvůli aktivistům, kteří se proti stavbě postavili s tím, že to naruší domovinu neviditelných bytostí a také chráněnou oblast neporušené lávy.
K řešení napomohla dáma, která tvrdí, že s elfy komunikuje. To ona vyjednala, že skřítci se silnicí nakonec souhlasili. Ovšem jen pokud bude skalisko, které měří zhruba čtyři metry a v němž mají kapli, přesunuto někam jinam. Úřady nezveřejnily, kolik to bude stát. Na přesun sedmdesátitunové masy bylo ale třeba najmout jeřáb.
Island je protkán nejrůznějšími mytologickými postavami.
V existenci huldufólk neboli ukrývajícího se národa věří podle statistik přes polovinu Islanďanů. Nejde o žádné mrňousy se zelenýma špičatýma ušima, nýbrž o bytosti velikostí srovnatelnou s námi a pro většinu z nás neviditelné. Jsou naprosto mírumilovní, avšak jestliže se k nim nechováte s úctou, například začnete-li odpalovat dynamit poblíž jejich skalních příbytků a kostelů, nebudou váhat vyjádřit nesouhlas.
Matthíasson zná několik případů rozbitých buldozerů a pracovních úrazů, za nimiž byli podle všeho elfové. Islandská krajina se rozhodně nedá popsat jako bukolická idyla. Skalnatá, neurovnaná, větry bičovaná, věčně přikrytá těžkými šedivými mraky. Niterná, syrová a brutální krása, proti níž je Větrná hůrka Emily Brontëové poklidný venkov z akvarelu.
Tady žijí elfové
"Nelze tady žít a nevěřit v sílu vyšší, než jsme my," vysvětluje profesorka folkloristiky Adalheidur Gudmundsdóttirová. S úpěnlivostí ale dodává: "Prosím, nepopisujte Islanďany jako nevzdělané vesničany, kteří věří v pohádky. Podívejte se kolem dokola a pochopíte, proč je zde tradice tak významná." Tak významná, že se využívá k nalákání turistů. Na silnici z letiště nápis Tady žijí elfové vybízí k zajížďce do vesnice skřítků, kde se dá utratit několik set islandských korun.
Existují CD s tajemnou hudbou a taky škola. Její ředitel Magnús je tělnatý chlapík, který k snídani spořádá výraznou porci vloček. Osobně prý žádného skřítka neviděl, ale zato vlastní hrnec, nepochybně požívaný v elfí kuchyni, než mu zrezivělo dno a upadlo. Na skále zvané Kaple skřítků není na první pohled nic zvláštního a kromě dvou mravenců upalujících do skrýše na ní není patrná žádná známka života.
Matthíasson si ale tak jistý není. Jeho rodina má své zkušenosti. "Jejich skřítek žije na severu země a dopomohl jim k bohatství. Když ale jeli s otcem kempovat do odlehlého kraje, požádal ho otec, aby šel vzdát skřítkovi úctu a poděkovat mu.
"Já v ně nevěřím a nějak jsem na to zapomněl," vypráví muž. A druhý den se navzdory zatažené obloze a mrholení probudil s puchýři, které vypadaly jako by ho ožehlo slunce. Takže když odchází od skály, s provinilým pohledem se stejně jako reportérka BBC raději skaliska dotkne podobně jako hazardní hráč, který chce zachytit štěstěnu. K autu zamířili se spikleneckým pocitem, že ve skřítky ani jeden z nich vlastně moc nevěří.