Marocké hory: Blízká a levná exotika

Pravda byla taková, že jsme vychytali zpáteční letenky z Frankfurtu za euro. Zavazadla už byla cenově o něčem jiném, ale stejně nás cesta vyšla na pár korun v porovnání s normální cenou. V té době nám bylo devatenáct a za sebou jsme nechali všechny školní problémy. Hlavním cílem bylo vystoupit na nejvyšší vrchol severní Afriky, kterým je Džabal Tubkal. Ten se nachází v pohoří Vysoký Atlas a trčí do výšky 4167 metrů.

Celá tato cesta pro nás byla velmi vzrušující. Hlavním měřítkem obtížnosti byla tehdy nadmořská výška a svůj výškový osobní rekord jsme měli výstupem na Tubkal překonat o nějakých 700 metrů. Dnes bych to nazval příjemným trekařským výstupem, zvlášť pokud vám přeje počasí nebo jdete v létě. Výšku nad 4000 však musíte vzít v potaz.

Po příletu do Marrákeše jsme začali hledat ubytování. Hotely pro nás prostě byly drahé, takže jsme šli na ulici a začali se ptát různých lidí. Když už jsme byli zoufalí, vzal nás na čaj chlapík jménem Rashid, prodavač koberců. Plácli jsme si na cenu cca 70 korun za osobu na jednu noc. Navíc jsme s ním strávili skvělý večer, při kterém jsme připravovali tradiční marocké jídlo a u toho klábosili s jeho kamarády o životě v Maroku.

Ráno jsme sehnali odvoz do vesnice Imlil. Odtud následuje docela lehký přístup (cesta na 1-2 dny) k chatě Toubkal Hut ve výšce 3207 metrů. Můžete přenocovat buď přímo v chatě, anebo si postavit stan hned vedle. My jsme samozřejmě zvolili levnější variantu. Dokonce nám z chaty půjčili lopatu na vytvoření plošiny pro stan. I když jde o horké Maroko, v zimě je v horských oblastech sněhu dost.

Další den jsme měli sice jasné počasí, ale vítr byl dost nepříjemný. Bez větších problémů se nám podařilo vystoupit na vrchol a pohodlně sestoupit zase dolů k chatě, kde nás přivítali horkou polévkou.

Následující den jsme si odpočinuli a připravovali se k výstupu na čtyřtisícovku Ouanoukrim, která má dva vrcholy — Timesguida (4089 metrů) a Ras (4083 metrů). Technická obtížnost těchto výstupů už je vyšší, zvlášť v zimních podmínkách. Navíc nám nepřálo počasí, takže šlo o docela dobrodružný výstup, který nakonec skončil úspěchem.

Příští den jsme ve sněhové bouři začali sestupovat zpět do civilizace. Viditelnost byla asi pět metrů, takže jsme byli prověřeni i ze znalosti orientačních schopností. Dodnes si pamatuju na ledové jehličky, které nás bodaly do očí a orientaci ještě více komplikovaly.

Z hor jsme nabrali směr Marrákeš, kde došlo na tamní lázně. I přes všude přítomnou plíseň, která na nás vykukovala z rohů starých dlaždic, jsme si připadali jako v pohádce. Naše prokřehlá těla se opět dobila energií a mohli jsme pokračovat směr Sahara.

Tam jsme strávili posledních pár dní naší cesty Marokem, a to ve společnosti velbloudů a velmi přátelských Berberů. Tedy alespoň někteří takoví byli. Užili jsme si příjemnou změnu po mrazivých dnech v horách.

Třešničkou na dortu naší dvoutýdenní návštěvy Maroka bylo, že jsme po neuvěřitelné jízdě plné smůly nestihli zpáteční letadlo (jen o 20 minut) a poté si tři dny připadali jako Tom Hanks ve filmu Terminál. Tím se nám akční letenky dost prodražily.

Nestihnout letadlo může vypadat jako naprostý amatérismus, ale řekli byste, že vám na zdolání vzdálenosti asi 450 kilometrů nebude stačit 48 hodin? Po poruše autobusu, uvíznutí dalšího v horském sedle, dvakrát píchnutém kole náhradního vozidla, kterému došel i benzín, nebo dopravní zácpě těsně před Marrákešem asi ano. Dnes už ale na tyhle patálie vzpomínáme jako na další skvělý zážitek z cest.