Máte za sebou vyjma mnoha výstupů alpským stylem, kde se leze v malé skupině, i nějaký ten sólový výstup, třeba i na čtvrtou nejvyšší horu světa Lhotse. Jaké to je stoupat sám a vědět, že se každá chyba počítá dvojnásob?

Ještě několik měsíců před svojí první sólo expedicí jsem tvrdil, že sám nikdy nepolezu. Na Manaslu jsem ale nakonec odjel sám. On totiž člověk míní a Manitou se směje – jak říkáme rádi my horolezci. Měl jsem za sebou asi patnáct expedic a tedy v podstatě i dost zkušeností.

Na osmitisícovky se leze stejně bez jištění, a tak tam určitá samota je vždycky, s tím je třeba prostě počítat. Rozhodnout se pro sólo je rozhodně o morálu a psychice. Chyba se ale nesmí udělat ani při lezení s parťákama - jak jsem říkal, nejistíme se.

Chystáte se na svou poslední osmitisícovku světa. Celkem je jich 14, vám zbývá už jen K2. Nicméně slovo „jen“ možná není na místě. Považují horolezci K2 obecně za těžší horu než Mount Everest?

Určitě jo. I když Everest je svojí výškou skoro devítitisícovka. A nad 8000 metrů roste problém s pohybem bez kyslíku exponenciálně. K2 je také ale pořádně vysoká, společně s Lhotse, Makalu a Kangchenjungou tvoří druhou skupinu vysokých osmitisícovek. Navíc je opravdu lezecky, technicky velice těžká. Největším problémem je na ní ale počasí. To mě zastavilo na všech třech předchozích expedicích. Nikdy nešlo o lezeckou neschopnost. No a jednou jsem se zranil hned v základním táboře.

Řekněte mi něco o vaší plánované cestě na K2...

Zatím je v plánu výjezd zhruba v měsících červen, červenec, srpen 2014, protože v tu dobu je na K2 nejpříhodnější šance na dobré počasí. Pojedeme v týmu Petr Mašek, Honza Trávníček, Martin Havlena a já. Pravděpodobně to polezeme z jihu, z Pákistánu.

Cesta na Lhotse skýtá mnohé záludnosti.

Cesta na Lhotse skýtá mnohé záludnosti.

FOTO: archiv Radka Jaroše

Martin Schmidt, se kterým jsme společně s jeho partou asi deseti lezců plánovali výstup ze severu, se na K2 letos bohužel zabil. A jenom ve čtyřech lidech to ze severu asi nedáme. Bude s námi i Lucie Výborná, která s námi půjde do základního tábora, takže bude dost zpráv o dění na expedici v éteru.

Navíc se točí dokumentární celovečerní film, který půjde do kin - o mně a o Koruně Himálaje (tu tvoří 14 vrcholů vyšších osmi tisíc metrů), a tak tam se mnou pojede i skupina filmařů. Je to určitě super, ale zároveň to tedy bude i spousta nových věcí, nových situací a tím pádem i možných problémů.

Říká se, že sestup je mnohdy nebezpečnější než cesta nahoru. Je to i kvůli tomu, že člověk snáze ztratí koncentraci?

Má to hodně aspektů. Vyčerpání, ztráta motivace nebo třeba utlumení pozornosti. Taky je to o lezení - čelem ke stěně má člověk situaci víc pod kontrolou než zády ke stěně. Lehce se dá škobrtnout, zavadit mačkou o lano na zádech… stačí jeden špatný krok a průšvih je na světě. Zvyšuje se dehydratace a s tím samozřejmě i vyčerpání. Dlouho se pořádně nejí, nedoplňuje se síla, fyzické síly tak rychle ubývají a o to víc musí být člověk koncentrovaný.

Teď je váš cíl jasný - zkompletovat osmitisícovky. K2 na sebe nechává čekat, ale co pak? Neztratíte motivaci? Budete zkoušet výstupy novými cestami?

Přiznám se, že teď to prostě neřeším. Zatím. Je jasné, že Koruna Himálaje je jedna hodně zajímavá životní horolezecká etapa. Něco jako Grand Slam v tenise. Co bude potom, to se uvidí. Výzvy jsou v životě pořád a koneckonců to přeci nemusí být výzvy jen v horolezectví, ne?

To ano. Pojďme k tomu nejsmutnějšímu, co horolezectví provází. Když se vám horolezcům zabije kamarád, tak často říkáváte, že je to tragédie, ale přirovnáváte událost k nehodě v autě, kdy vás smrt kamaráda také nepřiměje přestat řídit. Považujete toto přirovnání za výstižné, když horolezec smrt svého přítele často vidí i na vlastní oči?

Jsou to možná dokonce moje slova o tom autě. Je to pravda a zároveň taková berlička, aby se člověk obrnil, částečně osvobodil a psychicky sám se z toho nesesypal. Druhá věc a moje štěstí, které doufám bude trvat, ale je, že se na mojí akci nikdy nikdo nezabil, ba ani nezranil.

Na to, co bude po cestě na K2, Radek Jaroš zatím nemyslí.

Na to, co bude po cestě na K2, Radek Jaroš zatím nemyslí.

FOTO: archiv Radka Jaroše

Moje osobní zkušenost ze života mě také zocelila - jedna tragédie z mládí mě otužila natolik, že mám pocit, že o moc horších věcí se už stát nemůže. (Radku Jarošovi zahynula v horách přítelkyně, pozn.aut.) Horolezci nechodí do hor umírat, i když je pravda, že letošní rok byl v horách opravdu hodně drsný. Naopak tím, co tam prožívají, si pak života váží víc a umí si ho užít!

Váš výstup na Annapurnu v roce 2012 si vybral docela drsnou daň. Napsalo se o tom hodně, tak nám jen řekněte, jaký je tedy finální výsledek?

Výsledek je zatím minus devět článků prstů na nohách. Levá je minus sedm a pravá minus dva. A už teď vím, že 30. října ubydou ještě další dva na levé noze, bohužel to jinak nejde.

Jak se vám chodí, vnímáte to hodně?

Vnímám to hodně, ale ještě jsem neměl šanci to zcela vyhodnotit. Operace se táhly 10 měsíců, a když jsem se konečně dal do pořádku a mohl začít trénovat a všechno začínalo vypadat v pohodě, pokousal mě pes a byl jsem zase na začátku. Měsíc jsem nemohl vůbec nic dělat.

Zatím jsem se věnoval hodně cyklistice a kajaku, kde ten můj handicap nejde až tak poznat. Ale musím začít ty nohy a prsty zvykat. Nedávno jsem byl na Gerlachu a hodně jsem to cítil. Je potřeba prsty otužit, zvyknout na námahu a otlaky. Zatím jsem je šetřil. Je to i tím, že rád pořád chodím v sandálech.

V rámci lezení jste navštívil hodně míst na světě. Jaké vás oslovilo nejvíc?

Horolezectví mi dalo strašně moc. Díky němu si i vážím toho, kde žiju a jak si tady žijeme všichni v klidu, pohodě a v míru. Takových míst na světě není moc. Škoda, že ti, co v Česku stále nadávají, jak se tu hrozně žije, většinou necestují. Divili by se.

Horolezcům se často naskytnou výhledy, o kterých mohou ostatní lidé jen snít.

Horolezcům se často naskytnou výhledy, o kterých mohou ostatní lidé jen snít.

FOTO: archiv Radka Jaroše

Hory nejsou tělocvičny a jsou v těch nejodlehlejších, nejdrsnějších a často nejkrásnějších místech naší planety. Těžko preferovat jen jedno místo. Člověk pozná lidi a kultury celého světa. Různá náboženství, ale všude super lidi. Problém podle mého není v náboženství, ale v jeho výkladu a v lidech.

Co pro vás znamená cestování? Je to pro vás jen prostředek, jak se dostat na místo, kde budete lézt?

U horolezectví rozhodně platí, že i cesta je cíl. Je to spojení s odpovědí výše. Nesmírně mě cestování obohatilo, i když je pravda, že prvotní jsou hory a cesta k nim, abychom stihli počasí. A když se vracíme, člověk má většinou dost a těší se domů. Víc cestování si snad ještě užiju, až budu starý, a i proto jsem v jednu chvíli uvažoval o Koruně Světa. Trochu lezecká, ale hlavně cestovatelská výzva…

Vylezl jste i na peruánský Huascarán. Peru je země značně odlišná od zemí, kde běžně lezete. Vnímáte hodně mentalitu místních lidí anebo se při příjezdu na místo už jen soustředíte na to, co přijde v budoucích dnech a týdnech?

Lidi a kultura a mentalita v cizině mě strašně baví. Ale přiznám se, že předchozí režim, moje současná vytíženost, ale i neschopnost se učit mě připravila o dobrou znalost jazyků. Nebojím se odletět sám kamkoli na světě, ale to, že nemůžu plnohodnotně komunikovat s místními, například v Peru španělsky, to mě hodně mrzí. Člověk by hned líp pochopil souvislosti, minulost a současnost těch krajin.

Knihu Hory shora 2 pokřzí Radek Jaroš v listopadu.

Knihu Hory shora 2 pokřtí Radek Jaroš v listopadu.

FOTO: archiv Radka Jaroše

V Jižní Americe jsem byl už čtyřikrát, je to nádherný kraj. Lidsky i přírodou. Navíc jsem trochu i vodák, a tak koukám hodně i po řekách. I když jde zatím bohužel hlavně jenom o teorii. Nedá se stíhat všechno. I když zrovna dnes (16. října) odjíždím na Liparské ostrovy jezdit na mořském kajaku a polezeme i na činné sopky. Například na Stromboli. Tak to se těším hodně.

Lezení je hodně o adrenalinu. Je možné pocit, který při lezení prožíváte, k něčemu přirovnat?

Lezení je o adrenalinu. Primárně. Ale to se týká hlavně toho skalního lezení nebo lezení v ledových stěnách. Tam jde o relativně kratší, ale výrazně adrenalinovou záležitost. Osmitisícovky jsou o celkové fyzičce, o schopnosti se zmáčknout, je to hodně improvizace, často také „souboj“ s přírodou. Přesnější je ale označit to za „celkové souznění s přírodou a s horou”. Je to návrat ke kořenům. Nesnáším výraz pokořit horu! A v Himálaji už vůbec.