Článek
Kdy jste v sobě objevil tu nepřekonatelnou touhu cestovat?
Velmi brzy. Začalo to v dětství poznáváním průhonického parku, který byl pro mě v té době obrovský. Neuměl jsem si představit, že může být ještě něco dál. Jak člověk roste, tak se pro něj taková místa stávají malými a překračuje jejich hranice.
I vy jste je tedy překročil.
Ano, najednou to už nebyl jen ten průhonický park, ale už jsem jezdil po Šumavě a vůbec po celé České republice. A začal jsem toužit po ještě vzdálenějších krajích - po Africe, Jižní Americe, Asii. Po odchodu z konzervatoře jsem začal hodně cestovat. V sedmnácti nebo osmnácti letech jsem začal mít velký sen poznat svět.
Kde za hranicemi Česka jste s tím poznáváním začal?
V Evropě. Od začátku jsem si řekl, že chci nejdříve poznat Českou republiku, pak Evropu a až potom zbytek světa.
Nemocí jsem měl celou řadu. Od těch lehkých až po ty závažné. Tak třeba malárii, na kterou umírají tři milióny lidí ročně, jsem měl sedmkrát.
Jezdíte opakovaně do stejných lokalit nebo raději objevujete stále něco nového?
Hrozně rád se vracím na místa, která už jsem navštívil. Třeba v Amazonii jsem strávil dohromady asi tři roky života, ale to se bavíme o lese, který je větší než Evropa, takže ten mi vydrží nejspíš až do konce života.
Označil byste Amazonii za místo, které vás zaujalo nejvíce?
Asi ano, proto tam tak rád jezdím. Ale jsou i další lokality, které miluju - třeba Afrika. Tu člověk buď miluje, nebo nenávidí. Já patřím, zaplaťpánbůh, do té první skupiny. Mám rád syrovou Afriku, jako je Kongo, Rwanda nebo Středoafrická republika. Zkrátka místa, kam turisté zatím moc nejezdí, protože je pořád ještě strach drží zpátky.
Jakub Vágner při návštěvě Konga.
Co vás na takových místech fascinuje?
Jejich syrovost. To, že jsme je my, Evropané, nebo Číňané ještě nezměnili k obrazu svému. To, že je tam šance vidět původní kmeny žijící svojí kulturou.
Existuje místo, na které nemáte potřebu se vrátit? Které vás příliš neoslovilo?
Takové neexistuje. Každé místo na světě je něčím nádherné, jen to člověk musí umět vidět.
Jakým dopravním prostředkem nejraději cestujete?
Pešky.
Kam máte namířeno tentokrát?
Jsem jen několik dní zpátky z Amazonie, takže pár týdnů budu doma. Potřebuji připravit další expedici a musím se dát zdravotně do kupy. Letos jsem totiž opět natáčel pro Českou televizi a Discovery Channel, takže jsem byl osm měsíců v kuse pryč.
Když už mluvíte o zdraví, jaká nejhorší nemoc vás na cestách potkala?
Nemocí jsem měl celou řadu. Od těch lehkých až po ty závažné. Tak třeba malárii, na kterou umírají tři milióny lidí ročně, jsem měl sedmkrát. Pak jsem si přivezl samozřejmě různé parazity a červy v těle. Měl jsem také říční slepotu nebo elefantiázu. Ale například momentálně často diskutovanou japonskou encefalitidu jsem naštěstí neměl.
Jste, co se týče očkování a další prevence, důsledný?
Na takové expedice, jaké dělám, je příprava nutná. Dál od civilizace vám nikdo nepomůže. Ale ona ta malárie nebo japonská encefalitida jde chytit i na běžné exotické dovolené. Lidé by se rozhodně měli předem informovat o všem, co by je tu jinak mohlo nemile překvapit.
Jakub Vágner se nejraději vydává do oblastí nezdeformovaných člověkem.
Nastal při vašich cestách okamžik, kdy jste měl opravdu strach? O svůj život, o někoho...
Nejhorším okamžikem je pro mě vždycky návrat na pražské letiště. Bojím se, abych se nedozvěděl, že někdo z mých blízkých už není.
Dokážete si představit, že byste se nadobro odstěhoval z Česka? Vydal byste se zpátky do Amazonie nebo jinam?
Já miluju Českou republiku, myslím si, že je to nejkrásnější země na světě. Nemám důvod odsud odcházet. Ale kdybych utíkal, tak by to bylo asi od civilizace. V tu chvíli by to pravděpodobně byla Amazonie.
