U hornického městečka Chiatura se v Gruzii tyčí mezi stromy zhruba 40 metrů vysoký skalní pilíř Katshki. Na něm stojí ve srovnání se skalním masivem malý nenápadný domeček. Zachovaly se tu zbytky dvou kostelíků postavených mezi 5. až 6. stoletím křesťany. Dost daleko od pokušení světského života a co nejblíže nebi a jeho branám.

Stavby nesměle vykukující na skále zůstaly několik staletí opuštěné. V roce 1944 se sem vydal horolezec Alexander Japaridze. Podnikl sem první zdokumentovanou výpravu.

Znovu využívaný kostelík začal být až v 90. letech minulého století, kdy se sem nastěhoval téměř čtyřicetiletý Maxime Qavtaradze a začal se tu nábožensky angažovat. Dnes je mu devětapadesát let a ve svém neobvyklém domově pobývá už dlouhých 20 let. Čas si krátí čtením a modlitbami.

Není všechno zlato, co se třpytí

Maxime Qavtaradze nebyl vždycky ctnostným křesťanským mnichem. Netají se tím, že pil a prodával drogy, dokud ho jeho životní styl nedostal za mříže. Tam prozřel a rozhodl se vydat zcela opačnou cestou. Přestěhoval se vysoko na skálu, jež v něm odjakživa vzbuzovala respekt. V absolutním tichu tady prý cítí přítomnost Boha.

Po téměř 40 metrů dlouhém a hrůzně vyhlížejícím žebříku slézá dolů k úpatí skály jednou nebo dvakrát týdně kvůli večerním modlitbám a kontaktu s těmi, kteří potřebují jeho vedení a pomoc. Vcelku nebezpečná cesta ze skalního domova mu trvá asi 20 minut.

Jídlo sem mnichovi ze země dopravují pomocí navijáku. Qavtaradzeho hříšný život definitivně nahradila víra a odříkání, čímž se mezi zdi stařičké stavby vrátil její původní smysl.