Festival Kolem světa, který Lucii Radové splnil její celoživotní sen, se bude letos konat opět, a to už tento víkend v kulturním domě Ládví v Praze 9. Vstup na přednášky a povídání českých cestovatelů, mezi nimiž nebude chybět ani Lucie, stojí na celý den 250 korun.

„Přihlásila jsem se loni do soutěže s tím, že o cestě budu psát na blog, budu natáčet, fotit a pak vše zpracuji. Právě proto mě asi vybrali. Odlétala jsem 15. března a vrátila se 15. července. Spousta lidí se mě ptá, zda jsem se na cestě nebála. Myslím, že svět je mnohem bezpečnější, než si myslíme. Po této zkušenosti mne nenapadá země, do které bych se bála sama jet,“ svěřila se Právu Lucie, jejíž profesí je audiovizuální tvorba.

K nepoznání od pravé gejši proměnili cestovatelku v japonském Kyotu.

K nepoznání od pravé gejši proměnili cestovatelku v japonském Kyotu.

FOTO: Archiv Lucie Radová

Prvním místem, kam cestovatelka zamířila, byla Jižní Amerika, ale zemí, jež jí vyrazila dech, bylo Japonsko. „Chile i Argentina jsou více evropské země. Na Velikonočním ostrově mě překvapila relativní chudoba, protože výnosy z turismu jdou Chile, pod jehož správu ostrov patří, a také že těch známých soch je tam snad až kolem čtyř set,“ popsala Lucie s tím, že záměrně chtěla po sobě navštěvovat co nejrozdílnější země.

„Japonsko mě úplně ohromilo. Bylo to jako cestování v čase. Tak bude Česko vypadat nejdřív za dvacet let, pokud vůbec,“ komentovala silný dojem ze země, kde všichni stále, pro Evropana nezvykle, pilně pracují, rodilá Pražačka. Místem, které si pak nejvíce zamilovala, bylo Bali.

„Na ostrově bohů jsem byla pět týdnů a skutečně se mi tam líbilo asi nejvíce. Je to skvělé místo jak pro baťůžkáře, tak pro hotelové turisty. Byli tady také nejpřátelštější lidé. Podobně jako v Kambodži, kde jsem si také nejvíce pochutnala. Byť tu vesničané žijí opravdu na hranici chudoby, na jídlo z jejich tržnic nikdo nemá,“ vzpomíná na, podle svého úsudku, naprosto bezpečnou zemi Lucie.

Při podzimní návštěvě Národního parku Torres del Paine v Patagonii byla potřeba bunda.

Při podzimní návštěvě Národního parku Torres del Paine v Patagonii byla potřeba bunda.

FOTO: Archiv Lucie Radová

I když se sedmadvacetileté dobrodružce nestalo nic vážného, ani neutrpěla během cest žádné zranění, přece jen si prožila i slabší chvilky.

„Ve Vietnamu to bylo těžké s lidmi, trvalo mi dlouho, než jsem se k nim dostala. Povedlo se mi to, až když jsem jim nabídla pomoc na rýžových polích. Zimou a téměř nulovou turistickou infrastrukturou mě překvapil Madagaskar. Lidé by se neměli jako já nechat okouzlit pohádkou, ale uvědomit si, že je to sice krásná, ale zaprášená africká země. Navíc jedna z nejchudších na světě,“ říká žena, která zároveň přiznala, že jediným momentem, kdy se bála, byla patnáctihodinová cesta právě přes Madagaskar autobusem, který podle místních často přepadávali lupiči.

Japonsko mě úplně ohromilo. Bylo to jako cestování v čase.Lucie Radová, cestovatelka

Výpravou kolem světa Lucie určitě s cestováním nekončí, ale po této zkušenosti už má jasno, jak na to půjde. „Radím nepřehánět to s balením, důležité jsou vlastně jen peníze. A zůstat na jednom místě déle. Poznat lidi, vyzkoušet si jejich činnosti, ideálně s nimi žít. Přistihla jsem se totiž, že mi po čase všechny ty památky a přírodní úkazy začaly splývat do jednoho obrazu.

Žádnému cestovateli by také neměly chybět špunty do uší, spací páska přes oči a polštářek pod krk,“ dodává s úsměvem dobrodružka, jejímž dalším cílem jsou muslimské země, které by chtěla rovněž navštívit sama, ale dosud na to neměla odvahu.