Hradní věž z šedých cihel můžete spatřit v Saarbrückenu na jihozápadě Německa už zdálky. Poklidnou čtvrť, ve které důchodce žije, tvoří hlavně úhledné rodinné domky, takže hrad budí oprávněnou pozornost. Přitom stačí sejít pár kroků z tiché ulice, projít úzkými železnými vraty a ocitnete se před pozoruhodnou soukromou pevností.

Hradní pán věnuje stavbě každou volnou chvilku. Hrad, budovaný v měřítku 1:10, leží na pozemku velkém 350 metrů čtverečních. Schönewolfův dům, natřený šedou barvou, předtím použitou na hrad, se přimyká ke pseudostředověké citadele tak, že s ní tvoří jeden celek.

V hradu německého důchodce by si středověcí rytíři a šlechtičny přišli na své.

V hradu německého důchodce by si středověcí rytíři a šlechtičny přišli na své.

FOTO: DPA

Nepříliš širokou chodbou se celým hradem vine točité schodiště se sloupkovým zábradlím a s více než stovkou schodů. Spojuje tak účelně cimbuří se studnou zachytávající dešťovou vodu s toaletami. Kromě vysoké věže se hrad pyšní několika poměrně velkými místnostmi a komorami, loveckým sálem, halou s velkým hořícím krbem a dřevěnou kaplí.

„Právě úzké chodby umožňovaly rytířům účinně bránit pevnost před nepřáteli,“ vysvětluje čilý senior. „Když zavřu oči, ocitnu se v úplně jiném světě – a hned vedle svého domu.“

Sousedé přinášeli dárky – dlaždice

Celý příběh o důchodci a hradu začal v roce 1975, kdy si Schönewolf postavil na zahradě garáž. Hlínu a písek přitom nahrnul na jednu stranu pozemku, kde z tohoto materiálu vznikla stěna. Místní stavební úřad výstavbu garáže bez problémů odsouhlasil, ale současně Schönewolfovi nařídil, aby vzniklou stěnu zpevnil. Úředníci hovořili v této souvislosti o betonové stěně vysoké přinejmenším pět metrů.

„To by vypadalo příšerně,“ říká stavitel hradu pohrdlivě. Nejdříve postavil věž a teprve později ji začal měnit na součást stavby, připomínající dobu, kdy muži byli vskutku galantní a bojovali jen za čest a slávu. „ Prostě jsem jen začal stavět,“ směje se Schönewolf.

Jen shromáždit žulu na hradní zdi trvalo roky. Část získal ze starých tramvajových tratí, protože žula se používala kupříkladu na nástupní ostrůvky.

Novina o tom, že si šikovný chlapík staví svůj vysněný hrad, se rychle rozšířila i v době, kdy internet a Facebook byly těžko představitelnou hudbou hodně vzdálené budoucnosti. A tak na Schönewolfovu zahradu přicházeli sousedé a jako vítaný dárek přinášeli staré cihly a žulové dlaždice.

Myslivce pozve občas na skleničku

Dnes se věž vypíná do výšky patnácti metrů. Pokud by se důchodci zachtělo, mohl by z ní nahlížet do obývacích pokojů sousedů. Kai Werner, právník Německého sdružení nájemníků, v tom ale problém nevidí. „Jedná se o vysloveně soukromou činnost. Jestliže ji úřady povolily, vše je v pořádku.“

Sousedé Schönewolfa skutečně pokládají za obyvatele čtvrti, který se od ostatních odlišuje jen osobitým koníčkem. Ostatně, majitel na zahradě postaveného hradu je občas poté, co skončí hon pořádaný místním loveckým sdružením, pozve na skleničku. Někdy musí odpovídat na otázku, zda dokončení stavby myslí skutečně vážně. Potřese hlavou a sám se zeptá tazatelů: „Copak doopravdy nemáte ani trošku fantazie?“