Údolí táhnoucí se od průsmyku Reschenpass na hranici s Rakouskem až těsně před Merano, kam v dobách, kdy tento cíp italské země patřil ještě do rakouskouherské monarchie (dodnes se tu mluví jak německy, tak italsky) ráda jezdila císařovna Sissi, nabízí ideální podmínky pro méně zdatné cyklisty.

E-bike budil senzaci

Počínaje téměř rovnými terény, přes množství půjčoven kol až po ubytování a samozřejmě náhradní způsob dopravy, když počasí zrovna projížďce nepřeje – vše je zaměřeno na cyklisty. Regionální vláček v národních jihotyrolských barvách všechny bez problémů dopraví do požadované stanice.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

„To je elektrické kolo? A jak se na něm jezdí? A dá se to půjčit tady?“ Naše elektrická kola z místní půjčovny vzbudila právě při jízdě vlakem téměř pozdvižení. Jak je e-bike běžný v sousedním Rakousku, tak ho málo znají jen o pár kilometrů dál v Jižním Tyrolsku. Ptali se místní i zahraniční turisté, jen některé možná zklamalo, že i na elektrokole je třeba šlapat. Pohon na baterii cyklistu pouze zlehka popostrčí v okamžiku, kdy potřebuje víc zabrat, vyšlápnout prudší kopec.

Naše cesta údolím začíná u uměle vytvořeného jezera Reschen/Resia ve stejnojmenném městečku (1525 metrů nad mořem), kam sice vlak už nejede, ale od půjčovny kol v nedalekém Malsu/Malles sem všechny vyveze za sedm eur cyklobus.

FOTO: Právo-TJ

Na sobotní jízdu se kromě zapřisáhlých polykačů kilometrů, kteří se samozřejmě vydávali na opačnou stranu do strmých hor, vypravily i na lehko oblečené rodinky – pánové v pohodlných džínsách a maminky v hodně nesportovní obuvi. Přilby měly většinou jen děti. Italové prostě hřeší na to, že tady jsou cyklostezky jedna velká pohoda.

Nevedou totiž z devadesáti procent po žádné hlavní silnici, jsou dobře značené, upozornění na pasoucí se stáda krav střídá zmínka o závoře po několika metrech nebo změně povrchu cyklostezky. Hned na začátku údolí je dobré zpomalit a alespoň rychle si prohlédnout Grauner Turm, věž, jejíž štíhlá nožka vykukuje z vodní hladiny pěkný kus od břehu Reschenského jezera a je jedinou připomínkou bývalého svatostánku. V roce 1950 při stavbě hráze voda zaplavila 163 domů z okolních vesnic, ani kostel nezůstal ušetřen.

Villa Waldhof

Villa Waldhof

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Oběd si dáme na jižní špičce vodní plochy, v obci St. Valentin, kde Villa Waldhof s italskou noblesou spojuje starý styl s moderním designem. Při jídle na terase, odkud je pěkný výhled, se můžeme přít o to, který ze zasněžených vrcholů je Ortler, nejvyšší zdejší hora (3899 m).

Nejmenší v provincii

Pak už zvládáme jen prudké klesání, náhle jsme o šest set metrů níž, a už na nás čeká cíl dnešního dne – městečko Glurns/Glorenza. Je se svými necelými devíti sty obyvateli nejen nejmenším městem v Jižním Tyrolsku, ale hlavně si zachovalo naprosto neporušené středověké hradby, za ně se dá dostat jen po průchodu třemi vstupními bránami. Ty dnes slouží jako výstavní síně.

Opevnění dal postavit v 16. století císař Maximilian I. Pokud jsou pod strmými schody otevřená dvířka, dá se vystoupat na vysoké zdi a projít se kolem malých střílen. Uličky Glurnsu jsou úzké, kdo se v nich nevyzná, dojde někdy až na soukromý dvorek, kde typická vůně stájí dává tušit, že i tady se pořád chová dobytek.

Glurns je nejmenší město Jižního Tyrolska.

Glurns je nejmenší město Jižního Tyrolska.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Chloubou městečka je Laubengasse, ulička s podloubími, kde se konaly trhy a čile se obchodovalo se solí z údolí řeky Inn, vínem z Lombardie nebo jen s obilím a ovocem. Laubengasse vznikla na truc zavedenému trhu, jenž se pořádal v deset kilometrů vzdáleném švýcarském Müstairu s proslaveným benediktýnským klášterem sv. Jana. Dnes patří tato památka v nejvýchodnější obci Švýcarska do světového dědictví UNESCO.

Glurns ale není zakonzervovanou relikvií, žije dost moderně. Na ulicích jsou kavárenské stolky, restaurace jsou plné lidí, nechybějí ani obchody se značkovou módou. A když se už stánek s vuřty nevejde před hradby, jednoduše se posune za ně. Stejně jako kostel, kemp nebo parkoviště. Na obou březích druhé nejdelší italské řeky Etsch/Adiže, která v jihotyrolských Alpách pramení a ještě u Glurnsu nestačila nabrat na síle, je dost místa.

V Pradu si každý může za poplatek zarybařit.

V Pradu si každý může za poplatek zarybařit.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Šumění řeky nás druhý den opět doprovází při další jízdě. Etsch je naší věrnou průvodkyní několik kilometrů, pak ji vystřídají vzrostlé borovice v národním parku Stilfserjoch. Je horko a připadáme si jako ve Středomoří. Jako u českého rybníka se zase cítíme při obědě v rybí restauraci Fischerstube v Pradu. Vody jsou soukromé, a tak si za 13,50 eura na osobu a den může každý vytáhnout a odnést až čtyři pstruhy. Zájem mají hlavně děti. Bohužel rybí speciality jsou v Pradu na jídelním lístku jen omezeně.

Mramorové patníky

Krásný slunečný den končíme v mramorovém městě Laas. Z bílého mramoru je tu opravdu snad vše – patníky, dlažební kostky, pomníky na hřbitově i busta císaře Františka Josefa I. Dnes neznámý donátor ji objednal v roce 1908 k 60. výročí monarchovy vlády. Hlava Františka Josefa je mimo jiné vytesaná i na mramorovém bílém hranolu, jenž trůní v zahradě našich hostitelů.

Hřbitov v mramorovém městečku Laas.

Hřbitov v mramorovém městečku Laas.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

„Autorem tohoto díla je můj otec. Přidal tam i pět jablek jako symbol kraje i připomínku, že naše rodina má pět členů. Nechybí ani odpočívající kůň, protože ti byli dřív při těžbě mramoru důležitou hnací silou. U základny mramorového hranolu zase najdete plamen. Ten odkazuje na to, že máme v domě i palírnu,“ říká náš hostitel Rudolf Gartner, držitel mnoha mezinárodních ocenění za svoji pálenku.

„Zpracovávat můžete v podstatě jakékoliv ovoce, my pálíme na podzim jen to, které se urodí přímo na naší zahradě. Má to jednu velkou výhodu – když je špatná úroda a ovoce není dost kvalitní, prostě z něj nic nevyrobíme a nekazíme si tak jméno,“ směje se Rudi.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Statek Fohlenhof sloužil ještě tak před sto lety jako zotavovna pro koně. Když je ale ve 30. letech minulého století vystřídala technika – mimochodem slouží dosud – odstěhovali se také věrní čtyřnozí pomocníci. I když je Fohlenhof hned vedle železniční zastávky, je tu klid, možná i proto, že moderní vlaky se nad kolejemi téměř vznášejí, žádné hrkání, pískání či skřípání. Na terase před domem si můžeme vychutnat i pohled na jednu z lanovek, po níž se dopravuje mramor, zdejší bílé zlato.

Mramor se z Laasu v podobě hotových výrobků expeduje do celého světa, jsou z něj udělány jak kříže na Arlingtonském hřbitově u Washingtonu, tak třeba pomník Julia Zeyera v pražských Chotkových sadech či Vincenze Priessnitze v Jeseníkách.

Znavení uléháme do nadýchaných peřin, v apartmánech Fohlenhofu nás uspává i pronikavá vůně. Stěny mají obklady z borovice limby, která má prý léčivé účinky – uklidňuje mysl a vylaďuje srdeční rytmus. Ráno prší, proto využijeme služeb regionálního vlaku a do Merana se dopravíme po kolejích. Čeká nás expedice pracovně zvaná Speck, Wine und Obst. Špek, víno a ovoce. Jídlo a pití je totiž dalším pokladem Jižního Tyrolska, které nemůžeme vynechat.