Jenže pastev pro oči je na cestě jižními končinami této nádherné skandinávské země mnohem víc. Jedeme západem rozsáhlého pohoří Jotunheimen (česky Domov obrů) a každou chvíli je třeba zastavit. Nikoliv defekt, to jen další vynikající vyhlídka na nejen rozlehlé, ale i nejvyšší norské horstvo tak zavelela.

V pohoří Jotunheimen

V pohoří Jotunheimen

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Od mořské hladiny nás dělí zhruba 1400 metrů, okolní vrchy jsou ovšem i o kilometr vyšší. Právě v této oblasti se nachází i nejvyšší norská hora – Galdhopiggen (2469 m, je nejvyšší i v celé Skandinávii). Jenže zdaleka nejde o statistické či jiné rekordní údaje.

V hlavní roli jsou ohromující výhledy na hory, střídající všechny odstíny zelené, přes modrou až po zářivě bělostnou v případě vrchů nejvyšších. V jednom ze sedel, v nadmořské výšce 1434 metrů, jsme pozorovali nejen ostré štíty jotunheimenské, ale i desítky jedinců opatřených pouze šortkami a běžkami. Posouvali se tou nádhernou, čistou, sluncem prozářenou krajinou a mnohem blíže než k usilovnému tréninku v té chvíli měli k poezii.

O tisíc let zpět

Zhruba o uvedený věk jsme se vrátili v historii, jen co jsme sjeli z horského prostředí do dalšího z řady údolí. Na chvíli se nám hostitelem stalo městečko Lom. Zejména pak jeho roubený kostel z 11. století. Interiér kostela je sice podstatně mladší (ze 17. století), ale i s ním krátká vycházka proti proudu času nerušeně pokračovala dál.

Kostel v Lomu

Kostel v Lomu

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Ale opravdu jen chvíli, protože brzy jsme město nechali za sebou a vydali se na další táhlé stoupání. Cílová stanice se tentokrát nacházela 1486 metrů nad mořem a byl jí vrchol hory jménem Dalsnibba. Mimořádné místo. S dokonalým kruhovým rozhledem.

Norové tvrdí, že právě z jejího vrcholu je vidět to pravé Norsko. Zde je reprezentují horské hřbety, ledovce, ale i pohled hluboko do závěru jednoho z úžasných fjordů.

Sedm sester, nechyběla ani jediná

Řeč je o Geirangerfjordu, o místě, které v turistických anketách spolehlivě obsazuje vyšší i ty úplně nejvyšší pozice v oblibě. Další záplavou serpentin jsme sjeli do městečka Geiranger na úrovni mořské hladiny, krátce se prošli územím, jemuž vládly obchody i postavy trollů, a vydali se do přístavu. Protože návštěva tohoto místa svou pointu získává právě až po plavbě patnáct kilometrů dlouhým fjordem (od roku 2005 je součástí světového dědictví UNESCO).

Geirangerfjord

Geirangerfjord

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Kolmé, více než půl kilometru vysoké skalní stěny zdobí – ostatně jako i na dalších místech této skandinávské země – neuvěřitelné množství vodopádů. I ty nejútlejší by u nás patřily k prvotřídním turistickým atrakcím. V Norsku je ovšem po pár dnech přestanete vnímat. Pohledy pak již máte jen pro ty „extraligové“.

A právě takové během plavby vidíme. Hlavní pohledovou atrakcí je tu zejména vodopád zvaný Nápadník, který ve své spodní části nasměroval vody do stran tak, že z dálky to vypadá, jako by byla na skále zobrazena obří láhev.

Vodopád Sedm sester

Vodopád Sedm sester

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Nápadník je vcelku příhodný název, protože přírodní útvar s láhví v „ruce“ se nachází naproti další vodní perle - Sedmi sestrám. Asi nejslavnějšímu vodopádu v této oblasti. Měli jsme štěstí, rok byl natolik vodoúrodný, že jich bylo opravdu sedm. Krásný pohled, slov se v takovou chvíli jaksi nedostává...