Na největší solné pláni světa se malému človíčku tají dech

Na místo jsme s naším řidičem přijeli po poledni a slunce na nebi ostře svítilo. Dojeli jsme na kraj pláně a fascinovaně pozorovali okolí. Pláň se před námi táhla do nedohledna a její povrch v důsledku deštivého období pokrývala vrstva vody.

Terénní auta kolem nás se neohroženě pouštěla vstříc zavodněné pláni a nořila svoje hluboké vzorky kol do slané vody. Vyrazili jsme za nimi směrem k pomyslnému centru pláně – muzeu postavenému ze solných cihel, které dříve sloužilo jako hotel. Náš džíp se kodrcal po pevném, ale hrbolatém povrchu schovaném pod vodou, která stříkala do všech stran a pomalu, ale jistě, nahlodávala podvozek každého z aut, které vezlo nedočkavé turisty dále na planinu.

Nedaleko muzea jsme zaparkovali a vydali se prozkoumávat terén. Solná zem pod našima nohama odrážela ostré sluneční paprsky, planina kolem nás se rozprostírala dál, než naše oči dohlédly a horizont navíc splýval s nebem, jak voda odrážela světlo. Náš zrakový smysl tak byl přírodou dokonale ošálen. Postavy v dálce se zrcadlily na povrchu pláně a vznikala tak úžasná iluze, kdy se zdálo, že se všechny vznáší někde nad zemí.

Přestože je solná pláň velice pevná a Bolivijci ji v žertu označují jako nejlepší dopravní komunikaci v zemi, nemohl jsem se zbavit pocitu chůze po zamrzlém rybníku, který se může kdykoliv propadnout. Tento naprosto absurdní pocit se mi podařilo překonat zároveň s ukojením hladu, kdy nám řidič našeho terénního transportéru připravil bohatý oběd naservírovaný na vyklopené plošině kufru.

Vzhledem k okolním podmínkám se nám dostalo velice luxusního menu sestávajícího ze steaku z lamy, vařené zeleniny a brambor. Nutno přiznat, že steak z lamy, byť byl šťavnatý, těžce zaměstnával naše žvýkací svaly. Po obědě se ale dostavily příjemné pocity nasycení a my se měli možnost vyřádit pořizováním fotografií, které jsme komponovali do nejrůznějších podob a hráli si s perspektivou, čemuž solná pláň díky své rozlehlosti a rovnosti dokonale nahrává.

Poté, co jsme si konečně užili nevídaného prostředí solné pláně, jsme se naložili do auta a vyrazili k nedalekému městu. Po několika stovkách ujetých metrů jsme ale opět vystupovali, k čemuž nás nutila naše přirozená zvědavost. Projížděli jsme totiž kolem zaparkovaných nákladních aut a přes metr vysokých hromad soli.

Kolem se pohybovali místní dělníci, kterým solná pláň dává živobytí. Klasickými ručními nástroji jako je motyka, hrablo a lopata trpělivě shromažďovali všudypřítomnou sůl, která později putovala do přilehlé vesnice, kde se – opět ručně – zpracovávala v jednoduchých podmínkách do plastových obalů a následně distribuovala po celé zemi i do zahraničí.

Díky dobrovolně placené exkurzi jsme měli možnost dozvědět se o zpracování soli ty největší detaily a konečně si naplno uvědomit, co bylo primárním údělem pláně Salar de Uyuni - zdroj cenné suroviny a pracovní uplatnění pro místní obyvatele. I když v současnosti je zřejmé, že především díky kvetoucímu turismu nedaleké stejnojmenné město prosperuje a nabízí návštěvníkům stále větší množství restaurací a stánků s konzumním zbožím.

Zkrátka, opustili jsme ta území Bolívie, kde zatím vládne příroda, a vydali se směrem, kde stojí statisícová a větší města a místní kultura se začíná bít s prosakujícím vlivem globalizace.