Vědci vrtali do dna dvou jezer u osady Kangerlussuaq na západě Grónska, kde získali vzorky usazenin. S jejich přispěním se jim podařilo zrekonstruovat vývoj klimatu v posledních 5600 letech.

Zatímco dosavadní vrty se soustředily víc na vnitrozemí na grónském ledovém štítě, tyto přinesly informace o teplotě vzduchu na místě, kde ve středověku několik století přetrvávalo vikinské osídlení ostrova.

Usazeniny promluvily

Kangerlussuaq totiž leží blízko historické lokality, tzv. západního osídlení přistěhovalci z Islandu a Norska, kteří postupně připluli na ostrov koncem desátého století.

FOTO: fotobanka Profimedia

Jihovýchodně od něj, rovněž při pobřeží, se nacházelo tzv. východní osídlení, asi pětkrát lidnatější. V obou případech šlo o seskupení malých osad a jednotlivých farem. Západní osídlení zaniklo někdy po polovině 14. století, východní v prvních desetiletích 15. století.
Jezerní sedimenty od Kangerlussuaqu teď odhalily několik prudkých poklesů průměrné teploty o několik stupňů, jež se odehrály během pár desetiletí.

„Porovnání s datováním archeologických nálezů ukázalo, že vždy následoval úpadek a zánik osídlení na ostrově – ať už předinuitského, nebo evropského,“ říká William D’Andrea.

Neúroda ničila zelenou zemi

Vikingové Grónsko poprvé spatřili v roce 982 z lodě Erika Rudého. Ten byl na útěku poté, co ho soud potrestal za dvě vraždy na Islandu. Erik objevil prázdnou zemi bez obyvatelstva a zemi nazval Gronland – tedy „zelená země“, aby nalákal další osadníky.
Záměr se mu povedlo uskutečnit a o čtyři roky později, roku 986, z Islandu vyrazilo 25 lodí s osadníky. Dorazilo něco málo přes polovinu lodí – ságy uvádějí, že čtrnáct.

FOTO: fotobanka Profimedia

Tehdy panovalo období poměrně mírného klimatu podobného tomu, jež tu vládne dnes. Avšak idyla pro Vikingy, kteří našli svou zaslíbenou zemi, neměla dlouhého trvání. Přibližně od roku 1100 začala asi osmdesát let trvající éra, v níž průměrná teplota klesla o čtyři stupně Celsia.

„Na první pohled se to nejeví jako výjimečně dramatický propad, avšak při vysoké závislosti Vikingů na chovu dobytka a obecně na zemědělství to mělo osudové následky,“ vysvětluje D’Andrea.

„Malá doba ledová“ zkrátila vegetační sezóny, a třebaže se nikdy v Grónsku neurodilo příliš plodin, znamenalo to méně trávy, a tudíž i sena na dlouhé zimy a kratší období pastvy dobytka.

FOTO: fotobanka Profimedia

Ale nejen to. Ochlazení také přineslo víc mořského ledu, který blokoval fjordy a námořní cesty. Tím nejen překážel lovu tuleňů – grónští Vikingové paradoxně nejedli ryby –, ale i životně důležitému obchodu s mateřskými zeměmi ve Skandinávii.

Navíc se Grónsko neobešlo bez dovozu dřeva, ale i kovů a možná i mouky. Stavba lodí vyžadovala dřevo. Nějaký čas bylo problém možné řešit spotřebou dřeva naplaveného, to se však vyčerpávalo mnohem rychleji, než se zásoby stačily obnovovat.

Tehdy panovalo období poměrně mírného klimatu podobného tomu, jež tu vládne dnes. Idyla ale netrvala dlouho.

„Lidé si najednou museli všímat, že se děje něco zásadního – léto se zkracovalo a ochlazovalo, nebylo během něj možné vyprodukovat dostatek sena. Každý rok se pak stával náročnější a náročnější,“ říká D’Andrea.

Ochlazení zdeptalo také předky Inuitů

Ochlazení vyvrcholilo v desetiletích před zánikem obou vikinských osídlení. Nepředstavovalo však jediný faktor konce Vikingů v Grónsku.

Ve hře se ocitly i úpadek zámořského obchodu, který připravil obyvatele Grónska o klíčové zboží z Evropy, vnitřní spory a boje s předky Inuitů čili Eskymáků, kteří přicházeli ze severozápadu. Předcházející ochlazení podobně jako v Grónsku zasáhla předinuitské kultury Saqqaq a Dorset – bez ohledu na to, že šlo o lovce mnohem lépe přizpůsobené arktickým podmínkám.

FOTO: TJ, Právo

Kultura Saqqaq se v Grónsku objevila okolo roku 2500 př. n. l. Od roku 800 př. n l. ji začali vytlačovat nositelé kultury Dorset, již na ostrově vytrvali přibližně do roku 200 př. n. l., kdy náhle zmizely prakticky veškeré stopy jejich osídlení.

Grónsko potom zůstalo bez stálých obyvatel až do příchodu Vikingů. Ačkoli konec jejich osídlení, zejména západního, poznamenaly konflikty s předky moderních Inuitů, kteří se tam usadili 200 až 300 let po zániku vikinských osad.