Izraelská zeď chrání životy, ale také deptá místní

Na vojenském kontrolním stanovišti Kalandíja je nejživěji ráno. Stovky Palestinců ze západního břehu Jordánu tudy proudí za prací nebo za příbuznými do východního Jeruzaléma.

„Někdy tady stojím ve frontě i tři hodiny,“ stěžuje si asi třicetiletý Mustafa v narážce na systém kontroly. Nejprve se musí zařadit do mřížovaného tunelu připomínajícího koridory, kterými krotitelé vpouštějí zvířata do manéže. Vše působí stísněným dojmem.

Chodba je široká asi tak půl metru, čekání ve dvojstupu je vyloučeno. Po obou stranách je stěna z kovových tyčí, totéž „strop“, navíc důkladně lemovaný ostnatým drátem. Izraelci zřejmě chtějí zabránit předbíhání a strkanicím mezi čekajícími.

Na konci tunelu vrže kovová točna, jíž izraelská hlídka po malých skupinkách propouští chodce do prostoru, kde je nutné se zařadit do další fronty. Tentokrát už žádná klec, ale na konci opět obří turniket. I ten vojáci odblokují podle toho, jak potřebují. Celá procedura se odehrává pod dohledem kamer a štěbetání ptáků vysedávajících v mřížových konstrukcích chvílemi přehluší okřikování z reproduktorů.

„Je to ponižující. Nezřídka můžeme jen bezmocně přihlížet, jak si hrají s mobilem nebo si lakují nehty,“ vysvětluje Mustafa v narážce na fakt, že za přepážkami nezřídka sedí dívky. V Izraeli je vojenská služba povinná i pro ně.

„Občas někdo uvízne přímo v otočné vidlici a nemůže dlouhé minuty tam ani zpátky, ale vojákům je to jedno. Záleží na tom, jak se vyspí,“ dodává rozhořčeně Palestinec z Ramalláhu, který musí být v práci v devět hodin, ale na přechod raději chodí už na šestou.

Až za druhou točnou následuje vlastní bezpečnostní kontrola podobná té, která se odehrává na letištích. Zavazadla do pásového skeneru, člověk musí projít bezpečnostním rámem bez hodinek, opasku a někdy i bez bot, jestli mají kovovou přezku.

Od vojáka za okýnkem, jenž dává najevo, že má nedůvěřivost v popisu práce, dělí kontrolovaného plexisklo. Doklady totožnosti se přikládají na malý skener. Až když je i tady vše v pořádku, je vstup do Jeruzaléma posvěcený. Po opuštění checkpointu se znova naskytne pohled na betonovou zeď s kontrolními věžemi s tím rozdílem, že není pomalovaná jako na arabské straně.

Palestinci si zeď u sebe proměnili v barevnou galerii, které vévodí portrét jednoho ze strůjců první a druhé intifády Marwana Barghútího a požadavek na jeho propuštění z izraelského vězení, kde si odpykává trest pětinásobného doživotí za terorismus.

O stavbě zdi rozhodla izraelská vláda v roce 2002, kdy zuřila druhá intifáda a Izraelci nevěděli dne ani hodiny, kdy a v jaké restauraci nebo ve kterém autobuse sebevražedný atentátník na sobě odpálí bombu. Jen za první dva roky povstání přišlo o život více než 330 Izraelců a tisíce jich byly zraněny.

Jedním z nich byl i Eldad, asi 35letý muž, který dnes pracuje pro izraelskou nevládní organizaci Ir Amim. Její název lze přeložit jako Město národů či Město lidí a usiluje o to, aby se v Jeruzalémě jednou dalo klidně žít a bylo v něm místo jak pro Židy, tak pro Araby.

„Dnes to možné není,“ říká Eldad, který v době intifády studoval na Hebrejské univerzitě situované na vyvýšenině Scopus na dohled od jeruzalémského Starého města. Scopus byl vzhledem k univerzitě izraelskou enklávou ve východním Jeruzalémě, do roku 1967 kontrolovaného Jordánskem.

V době intifády vybuchovaly nálože i tady a jedna z nich nedaleko Eldada. „Neslyšel jsem pak chvíli na jedno ucho a ještě dnes mi v něm zvoní,“ vzpomíná. Opatrnost v něm zůstala. „Nefoťte mne, prosím,“ dodává a natahuje dlaň před objektiv. Před kým je tak ostražitý, zda před Palestinci, nebo před izraelskými úřady, jejichž dnešní vládu neváhá označit za nejpravicovější v historii či skupinu ultraortodoxních fanatiků, neupřesnil.

„Izraelci tu bariéru ale chtějí. Vědí, že je drahá, jenže počet teroristických útoků citelně klesl,“ vysvětluje Eldad. „Jeruzalém je klíč ke všemu. Je to svaté město. Nesmí být už nikdy rozdělené a musí zůstat přístupné všem,“ popisuje cíle snažení Ir Amim, která se považuje za liberální organizaci a snaží se mj. poukazovat na paradoxy a absurdity zdi.

Staví se nejen v oblasti Jeruzaléma, ale podél celé linie mezi Izraelem a okupovaným palestinským územím. Celkem má měřit 850 kilometrů, z čehož 60 procent už stojí a deset procent se buduje. Výška monstra dosahuje až osmi metrů. To je dvojnásobek berlínské zdi, jež v letech 1961 až 1989 dělila německou metropoli.

Palestincům nejvíce vadí, že izraelská zeď přesně nekopíruje tzv. zelenou linii respektovanou do roku 1967, než Izrael začal okupovat palestinská území a východní Jeruzalém. Bariéra je velmi členitá a na mnoha místech vydatně ukrajuje z palestinských teritorií, zejména tam, kde Izraelci ilegálně postavili a stále budují své osady.

Cizinec rozpozná poměrně snadno, kdo na které straně bariéry žije. Střechy palestinských domů hyzdí velkoobjemové černé barely na vodu.

Její zdroje jsou pod kontrolou Izraele, a Palestinci si proto dělají zásoby. Stěžují si, že jim Izraelci vodu často vypínají. Zato domy židovských obyvatel nemají barely žádné nebo případně bílé – prostě od jiného výrobce.

Jsou ale i místa, kde po obou stranách zdi stojí domy s černými barely. Tedy kde zeď dělí Palestince od Palestinců.

V prvním případě jde o Palestince z východního Jeruzaléma, který Izrael považuje za navždy svůj. Izraelský parlament totiž v roce 1980 přijal zákon, jímž celý „sjednocený Jeruzalém“ prohlásil za své hlavní město (ačkoli OSN tuto normu neuznává).

Palestinci z východní části města nabídku izraelského občanství většinou odmítli, mají ale zvláštní status, který jim umožňuje volný pohyb po Izraeli. Ve druhém případě jde o obyvatele Západního břehu. Ti mohou za příbuznými do východního Jeruzaléma jen přes Kalandíji nebo některý z dalších dvou přechodů vyhrazených pro Palestince.

Ještě více skličujícím dojmem působí silnice obehnané po obou stranách zdí tak, že se na ně Palestinec ze Západního břehu prostě nedostane. Vjet na ně mohou jen izraelská auta.

Jedna z komunikací obehnaných betonovým monstrem vede jižně od Jeruzaléma v oblasti Betléma. I tady zeď výrazně zasáhla do každodenního života lidí, protože obklopuje město téměř ze tří stran a ztěžuje cestu za prací.

Padesátiletý Imad z Bejt Džaly u Betléma pracoval jako referent u developerské firmy až v Ramalláhu, ale cesta mu trvala jen 40 minut. Po stavbě zdi se prodloužila na více než dvě hodiny a dojíždění se stalo neúnosným. „V Betlémě moc práce není,“ říká Imad, jenž nyní střídá příležitostné, krátkodobé úvazky.

Jiní, co přestali dojíždět, se snaží vracet k zemědělství, ale ne vždy to jde, protože jejich pozemky leží za zdí. „Betlém je jako vězení,“ stěžuje si Imad. „Nevíme, co s námi bude,“ dodává při pohledu na protilehlé návrší, kde se vyjímá nové sídliště Izraelců. V tu chvíli se nad jeho domy dal do pohybu stavební jeřáb.