„Jsme tady jako na houpačce. Jednou nahoře, jednou dole,“ říkají lidé z Ramalláhu. „Spíš dole,“ dodávají vzápětí v narážce na izraelskou okupaci Západního břehu a východního Jeruzaléma, která trvá od roku 1967.

Ramalláh leží v nadmořské výšce 850 metrů, asi 15 kilometrů severně od Jeruzaléma, a do povědomí vešel hlavně jako prozatímní správní středisko palestinské samosprávy.

Tady palestinský vůdce Jásir Arafat řídil schůzky svého kabinetu a tady jej v prosinci 2001 v jeho sídle Mukata izolovaly izraelské tanky, když s letectvem a buldozery spustily odvetné akce za teroristické útoky palestinských extremistů v Izraeli. A tady na jednom z nádvoří Mukaty je Arafat i pohřben.

Hrob Jásira Arafata, u kterého v jeho mauzoleu stojí čestná stráž, vyhledávají nejen Palestinci, ale i mnohé zahraniční návštěvy. Věnec na snímku je například od francouzské delegace.

Hrob Jásira Arafata, u kterého v jeho mauzoleu stojí čestná stráž, vyhledávají nejen Palestinci, ale i mnohé zahraniční návštěvy. Věnec na snímku je například od francouzské delegace.

FOTO: Jaroslav Zbožínek, Právo

Pro turisty Ramalláh žádným tahákem není. Město je relativně mladé a památkami na rozdíl od mnoha jiných míst těžce zkoušeného regionu neoplývá. Na místě křižácké pevnosti al-Tireh z 12. století jej založili v polovině 16. století křesťanští osadníci z kmene Hadadénů.

Město bylo původně křesťanské, jak ostatně prozrazuje několik kostelů. Až později se v něm usidlovali muslimové, kteří jsou zde dnes většinovým etnikem, ale křesťané si udržují pozici silné menšiny.

Voní olivami a zátarem

„Voní olivami a zátarem (bylinka – pozn. red.), jeho zahrady jsou plné květin. Jeho chladné počasí proniká do kostí, posiluje je, a teplo jeho slunce proniká skrz vyšívané šátky,“ básní o svém městě starostka Ramalláhu Janet Michaelová, římská katolička, která stanula jako první žena v čele zdejší radnice před pěti lety.

Ramalláh má dnes asi 30 tisíc obyvatel, ale prakticky už srostl se sousedním al-Birehem, který muslimskou přítomnost v aglomeraci, čítající bezmála 100 tisíc lidí, ještě posílil. Městem se tak rozléhá hlahol muezínů z ampliónů na minaretech i kostelních zvonů.

Lidé sem jezdí za prací, výdělky jsou zde vyšší než v ostatních částech Západního břehu, což ovšem platí i pro ceny, včetně bydlení.

Lidé sem jezdí za prací, výdělky jsou zde vyšší než v ostatních částech Západního břehu, což ovšem platí i pro ceny, včetně bydlení.

FOTO: Jaroslav Zbožínek, Právo

Soužití křesťanů s muslimy je klidné. „Tolerance je u nás více než jen slogan. Je to způsob života,“ hlásá jeden z místních turistických průvodců.

Příznačná pro přítomnost dvou náboženských komunit je i nabídka v místních barech a restauracích. Zatímco v Ramalláhu v podnicích křesťanských majitelů lze hasit žízeň palestinským pivem Taybeh či vínem Cremisan, jejichž chuť znalci chválí, muslimští restauratéři či obchodníci nabízejí „jen“ čaj a plejádu nealkoholických nápojů.

To druhé platí především pro al-Bireh, jehož starosta a stoupenec radikálního hnutí Hamás využil pravomoci a alkohol ve svém rajónu zatrhl.

V areálu kostela evangelické církve se nachází i škola. S mešitami v okolí si nijak nepřekážejí.

V areálu kostela evangelické církve se nachází i škola. S mešitami v okolí si nijak nepřekážejí.

FOTO: Jaroslav Zbožínek, Právo

Zbohatlíci stavějí luxusní vily

I tak si Ramalláh získal pověst liberálního a moderního města, které se liší od jiných palestinských měst, např. Jericha, Betléma či Nábulusu. Lidé sem jezdí za prací, výdělky jsou zde vyšší než v ostatních částech Západního břehu, což ovšem platí i pro ceny, včetně bydlení.

Jako houby po dešti tady v posledních letech rostou kancelářské budovy a několikapatrové domy i luxusní vily, které si staví většinou zbohatlíci, již kdysi emigrovali na Západ a nyní se vracejí, třeba jen na dovolenou.

Ramalláh je i sídlem centrálních institucí palestinské samosprávy a zahraničních misí, včetně české. Diplomati, byznysmeni, ale i místní lidé si potřebují popovídat, což městu zajišťuje rušný noční život.

Tržnice poblíž centra města utichají až po setmění.

Tržnice poblíž centra města utichají až po setmění.

FOTO: Jaroslav Zbožínek, Právo

„Posedět u skleničky sem jezdí i lidé z východního Jeruzaléma. Tam to večer tolik nepulsuje jako v Ramalláhu,“ potvrzuje mi majitel pizzerie, jejíž interiér prozrazuje, že patří ke křesťanské komunitě. Restaurací a kaváren dále přibývá. Jejich klientela stoupá i proto, že budováním centrálních palestinských samosprávných institucí se ve městě zvýšila i bezpečnost.

V ulicích hlídkují palestinští policisté, jak to předpokládá dohoda s Izraelem o palestinské autonomii. Ramalláh spadá do tzv. oblasti A, což znamená, že mají město pod plnou kontrolou, bez přítomnosti izraelských vojáků.

Ratolesti pro vojáky

Když Jásir Arafat a tehdejší izraelský premiér Jicchak Rabin podepsali v září 1993 ve Washingtonu historickou mírovou dohodu a potřásli si rukou, stal se Ramalláh svědkem do té doby nevídané události. Palestinské školní děti vyběhly do ulic a dávaly hlídkujícím izraelským vojákům olivové ratolesti.

Ti se z města za další dva roky stáhli a Ramalláh prožíval léta uvolnění a relativní prosperity, než na podzim roku 2000 propuklo na okupovaných palestinských územích nové povstání, tzv. druhá intifáda.

Typický pohled na Ramalláh – nové domy, zeleň, v pozadí mešita a kostel.

Typický pohled na Ramalláh – nové domy, zeleň, v pozadí mešita a kostel.

FOTO: Jaroslav Zbožínek, Právo

Ramalláh se tehdy stal místem otřesné události, kdy zfanatizovaný dav Palestinců zlynčoval dva izraelské rezervisty, kteří – údajně omylem – vstoupili na území města. Pachatelé vojákům vyloupli oči, zbavili je vnitřností, a poté jejich zohavená těla vláčeli ulicemi na centrální náměstí Manara, kde nadšeně oslavovali své „vítězství“.

Izrael hlavního pachatele vypátral a odsoudil na doživotí, loni jej ale propustil.
Během druhé intifády město znovu trpělo. Izraelci Ramalláh opět obsadili, vyhlásili zákaz nočního vycházení, zavřeli některé školy a omezili jeho obyvatelům dodávky elektřiny a vody. Ostřelováním byla zničena i část Mukaty, v níž Arafat strávil tři roky v domácím vězení.

Po ukončení povstání v roce 2005 se život v Ramalláhu vrátil do normálních kolejí. Do země se zaryly bagry, nad městem se klátily jeřáby a stavební boom z 90. let vydatně podporovaný zahraničními dárci mohl pokračovat. Vrátili se obchodníci a další lidé, kteří z ochromeného města předtím odešli, a s nimi i naděje.

Své firmy do Ramalláhu stěhují i arabští podnikatelé z východního Jeruzaléma. Nejen kvůli nižším daním, ale i proto, že Ramalláh se čím dál více stává centrem veškerého hospodářského a politického dění Palestinců.

Na demonstrace dohlížejí lvi

Výstavba vládních objektů pokračuje intenzivně dál. Jeden z jeřábů se nyní tyčí i nad Mukatou, což ale současně v některých kruzích budí znepokojení. Vypadá to prý, jako by se dnešní palestinská vládní garnitura už vzdala požadavku na východní Jeruzalém, okupovaný Izraelem, jako na metropoli budoucího palestinského státu.

„Když tady (v Ramalláhu) staví zcela nový vládní komplex, znamená to, že už nemají v úmyslu sídlit v Jeruzalémě. Vláda Saláma Fajáda se už vzdala Jeruzaléma ve prospěch Ramalláhu,“ stěžuje si poslanec za hnutí Fatah a obyvatel východního Jeruzaléma Hatel Abdal Kadir.

Video

Ramalláh

 Zdroj: Jaroslav Zbožínek, Právo

Do nového hávu se obléká i kruhové náměstí Manara, z jehož středu shlížejí na kolemjdoucí čtyři mramoroví lvi jako připomínka prvních čtyř rodin, které město zakládaly. Tady se konají všechny demonstrace, ať už z důvodu nespokojenosti s vládou nebo na její podporu.

To byl i případ nedávné manifestace, na níž se obyvatelé města – zatím marně – dožadovali přijetí Palestiny do OSN. Výrazem jejich touhy se stala obří maketa židle na okraji náměstí, která má návštěvníkům Ramalláhu zprostředkovat jasné poselství: „I my máme na křeslo ve světové organizaci právo.“

Obří maketou židle na náměstí Manara se Palestinci hlásí o plnoprávné členství a křeslo v OSN.

Obří maketou židle na náměstí Manara se Palestinci hlásí o plnoprávné členství a křeslo v OSN.

FOTO: Jaroslav Zbožínek, Právo