Na Jižním Tyrolsku ledovec nešetřil, vytvořil úchvatnou rovinu i strmé svahy pro lyžaře

I když Jižní Tyrolsko znají především lyžaři jako zemi s kvalitními sjezdovkami, i pěší turisté si tu přijdou na své. Někde si dokonce budou připadat jako první objevitelé. To je také případ unikátní přírodní památky Geoparku Bletterbach s jednou z nejhlubších evropských propastí.

V Aldeinu, pouhých třicet kilometrů jihovýchodně od Bolzana, se před patnácti tisíci lety změnil mírný ledovcový potůček v mohutnou vodní smršť a zavrtal se více než čtyři sta metrů pod zemský povrch. Nové vodní koryto lemují nádherné skály.

Než se k nim ale turisté dostanou, musejí se do propasti spustit po železných žebřících, schodech vysekaných do skal a úzkých lávkách. Cesta začíná třeba u návštěvnického centra s muzeem. Exponáty zachycující geologický vývoj propasti ocení hlavně děti, dospělí mohou jednotlivá podloží sledovat přímo při vycházce v přírodě.

Začíná se poměrně zvolna, nohy se boří v krásném smíšeném lese do měkkého jehličí, cesta se ale brzy změní v náročnou túru, kde střevíčky a špatná fyzická kondice nemají co dělat. Pak následuje prudký sestup po umně propojených žebřících a už stojíme na dně propasti. Je tu místy tak chladno, že se tady sníh drží ještě na začátku léta. Cesta korytem, kde si chvílemi mohutný potok dost drsně hledá cestu mezi kameny, není nijak značená, nohy hledají na kluzkém povrchu nejlepší oporu. Kolem jsou mohutné skály, vodopády se třpytí ve slunci.

Při průchodu skalním městem nechybějí tabule s geologickou historií místa, okruhy jsou různě náročné, někdy putujete jen třicet minut, jindy víc než tři hodiny až pod stále bílý vrcholek hory s příznačným jménem Weisshorn (2317 m n. m.).

Weisshorn je také dominantou městečka Radein, kde je další geologické muzeum. V Radeinu sice končí silnice, není tu ani žádný obchod a některé cesty vedou přímo přes dvůr hospodářských stavení. Je tu ale mnoho hotelů zařízených podle posledních designových trendů, v nichž hosté hledají především klid a typickou jihotyrolskou pohostinnost a stravu. Ta je stejně jako historie této země spojena nejen s italskou, ale hlavně s rakouskou kuchyní; k rakouskouherské monarchii patřilo Jižní Tyrolsko ještě během první světové války.

Proto za bílou zdí, která obklopuje radeinský kostelíček, leží padlí jen s německými jmény. Na hroby přestalo být brzy místo, dnešní hřbitov je jinde, ale náhrobky padlých dodnes místní pečlivě udržují.

Kdo nechce strávit den sevřený mezi mohutnými skalními stěnami, může vyrazit za vůní jablek a vína po cestách kolem Merana.

Sníh tady zůstává ležet během roku jen výjimečně, proto se až do zimy mezi jablečnými sady a vinicemi prohánějí cyklisté, kterým občas pomůže přemístit kolo o kus dál zvlášť pro ty účely vypravovaný vlak.

Slunné počasí a středomořské klima udělaly z Jižního Tyrolska jablečnou velmoc a pochází odtud i víno Tramín. Městečko Tramín si uchovalo svůj středověký charakter a do některých uliček se stěží vejde auto.

Dominantou oblasti jihozápadně od Bolzana je ale nejteplejší jezero Kalterersee, které mívá v létě i osmadvacet stupňů, vede k němu vinná cesta, a kdo se cítí putováním znaven, může vyzkoušet, jak se o své návštěvníky postarají v některém z rodinných vinařství. Ta totiž mohou nabízet i ubytování, i když je jejich servis přísně regulován a mohou mít jen omezený počet lůžek.

Vinař Roland Rohregger z Kalternu má proto jen čtyři apartmány, kde se hosté mohou při snídani kochat výhledem na pergoly obtěžkané hroznovým vínem.

O tři a půl hektaru vinic se stará – jako téměř všude v regionu – výhradně rodina. „Jsme pátá generace vinařů,“ říká hrdě muž, který má ze své produkce nejraději proslavenou jihotyrolskou odrůdu Vernatsch.

Ze svého soklu shlíží pěvec a básník Walther von der Vogelweide důstojně na náměstí zalité v teplých měsících květinami, palmami a kavárenskými stolky, po boku mu věrně stojí farní dóm Nanebevzetí Panny Marie.

O to, odkud vlastně pocházel muž žijící na přelomu dvanáctého a třináctého století, se dodnes vědci přou. Své si k tomu kromě Bolzana, hlavního města jihotyrolské provincie, řekl i český Duchcov. Každopádně i tam je možné najít sochu tohoto německy píšícího básníka. Bolzanskou skulpturu na náměstí to evidentně nijak netrápí – je na nejkrásnějším místě, kam nesmějí auta a odkud se rozbíhají uličky lemované domy s malovanými štíty a podloubími chránícími před úmornými slunečními paprsky.

Prý se tady ve své době toulal i básník Goethe a hledal tu bezstarostnou existenci. Na své si v Bolzanu přijdou i labužníci; proslavený trh na Obstplatz (Ovocné náměstí) funguje denně, přes svůj název se tady prodávají i další potraviny – na podzim je plný oblíbených sezónních lahůdek, mezi které určitě patří jedlé kaštany. V zimě prodavači nalévají svařené víno.

Koho omrzí horká středomořská atmosféra, může se buď ukrýt v dómu s barevnou cihlovou střechou ze 14. století, nebo se rozjet na náhorní plošinu ve výšce 1200 metrů, odkud se zdvíhá hora Rittner (2260 metrů n. m.).

Lanovka jede přímo z Bolzana asi dvanáct minut a překonává výškový rozdíl 951 metrů.