Belgie je pivním královstvím

Některá piva jsou více než zvláštní – takové třešňové, jablkové, zázvorové, rybízové, borůvkové, jahodové či meruňkové většinu z nás příliš neosloví. Nicméně jejich kvalita je všeobecně uznávána.

Připomeňme jen, že svrchně kvašené Delirium Tremens z rodinného pivovaru Huyghe získalo na světové přehlídce piv v Chicagu dvakrát za sebou ocenění Nejlepší pivo na světě. I když minimálně naši a bavorští pivaři si něco takového nemyslí, nelze popřít, že žádná země se Belgii v různorodosti piv nevyrovná.

Jak už bylo řečeno, pivo není pro Belgičany pouhým nápojem, ale představuje něco jako národní symbol. Belgičané tvrdí, že kdo neochutnal jejich pivo, netuší, jak tento lahodný nápoj vlastně chutná. Výroba tady kvetla od středověku a dnes je na trhu několik set značek – od masově vyráběných, jako jsou Hoegaarden a Leffe, po piva s užší, „vybíravější“ klientelou.

V celé zemi je na 130 pivovarů, z nichž některé zaměstnávají jen pár lidí. Na druhém konci spektra stojí koncern Interbrew, největší výrobce piva na světě, jehož globální vlastnické sítě sahají od Brazílie až po Rusko.

Běžnými pivy jsou klasická piva typu pils, jež jsou čepována prakticky v každé hospodě a jejichž nejrozšířenějšími představiteli jsou značky Stella Artois, Maes či Jupiter, k nimž se přidává silnější a chuťově bohatší Leffe.

Tady však výčet nekončí. Ještě lehčí jsou „bílá“ piva vyráběná z pšenice, jež se pijí hlavně v létě a třeba jako jejich nejtypičtější představitel Hoegaarden s plátkem citronu.

Specialitou jsou piva ze skupiny Lambic se svojí ostrou chutí a silnou vůní. Základním druhem je kyselý Gueuze, označovaný pro vysoký obsah oxidu uhličitého za šampaňské chudých.

Když se v procesu fermentace přidají ovocné složky, vzniknou ovocná piva, z nichž nejznámější je sladkokyselý Kriek, pivo, v němž kromě chmelu kvasily i třešně. Jako aperitiv se pijí malinová nebo broskvová piva.

Mezi nejznámější piva patří Delirium Tremens s neobyčejnou chutí ze tří různých druhů kvasnic, jehož bílé lahve jsou originálně baleny a polepeny barevnými etiketami s růžovými slony.

Typickým pivem je Duvel, což znamená ve vlámštině Ďábel, těžké světlé pivo svrchně kvašené, s vysokým obsahem alkoholu s výraznou chmelovou hořkostí.

Absolutní specialitu pro výjimečné příležitosti představuje Deus, jakési pivní šampaňské, jenž zraje několik měsíců ve sklepech ve francouzské oblasti Champagne, kde se mu dostává stejné péče jako zdejšímu známému vínu.

Zvláštností jsou sezónní piva, jež byla původně letní variací malých pivovarů. Nápad se však uchytil a dnes je vaří většina výrobců, přičemž nejsou už jen doménou léta, ale hlavně Vánoc a Velikonoc. Značné oblibě se těší trappistická piva – silná, tmavá, chuťově výrazná a svrchně kvašená, jež mají běžně sedm až devět, ale i dvanáct procent alkoholu.

Co musí piva splňovat, aby mohla nést tajemné označení trappistická? Musí se vyrábět v areálu kláštera za účasti nebo alespoň za přímého dozoru mnichů a zisk z prodeje by měl jít z větší části na charitu a pomoc potřebným. Jedině při splnění těchto podmínek může láhev zdobit ochranná známka Authentic Trappist Product.

Právo vařit toto pivo má pouze šest pivovarů v majetku mužského církevního řádu trappistů: klášter svatého Benedikta v Achelu 30 km jižně od nizozemského Eidhovenu, klášter Panny Marie Scourmont u městečka Chimay při francouzských hranicích, klášter Orval z roku 1070 v zapadlém údolí v Ardenách, klášter Saint-Rémy z roku 1230 u Rochefortu, westmallský klášter severně od Antverp a klášter Westvleteren v západních Flandrech.

Nejznámější piva jsou z Westmalle, Chimay a Orvalu. Těsně před stočením jsou do lahví piva přidávány živé kvasinky a pivo dozrává v lahvích a většinou obsahuje větší množství zbytkového cukru.

S pivem je spojen i rituál podávání. Každá pivnice čepuje minimálně dva až tři druhy piva, jež jsou doplněny o desítky piv lahvových. Na stůl k zákazníkovi se dostávají ve speciálních pohárech, když každý druh piva má vlastní pohár typického tvaru i velikosti.

Tvar sklenice totiž určuje rychlost, s jakou se pivo otepluje, i množství pěny a aroma, které vytváří.

Poháry jsou ale hlavně součástí marketingu a budování značky. Našim půllitrům se moc nepodobají, většinou mají tvar sklenic na víno či kalichů. Nejzajímavější je asi sklenice na pivo značky Kwak podobající se protáhnuté laboratorní zkumavce v dřevěném drážku.

Všechna piva, o kterých se vám kdy zdálo, a vlastně mnohem víc, najdete v Gentu. Nočním městem vás za deset až dvacet eur provede od hospody k hospodě belleman. V Gentu jsou tři a ve službě se střídají.

Prvním a nejznámějším bellemanem byl Julián Pauwels, bývalý herec a mim, který vystupoval i v Československu. Nechtělo se mu do penze, a tak spolu s gentskou radnicí vymysleli uniformovaného průvodce turistů po gentských lokálech i pamětihodnostech, které v noci poznáváte zcela jinak. Jak potvrdily další roky, byl to velmi dobrý nápad.

S bellemanem se dostanete do několika typických hospod, které byste jinak těžko hledali, dá vám výklad k pivům, jež budete pít, a také vás seznámí s místními lidmi. Když se budete s pitím piva loudat, pobídne vás zvonkem, a jde se dál na druhou štaci.

Vezme vás do hospůdky Vellotje, jejíž vnitřek je doslova narvaný starým harampádím, že si připadáte spíše jako ve vetešnictví, nebo do vyhlášené Dulle Griet, kde si můžete vybrat z nabídky 250 druhů piv.

Když si tady poručíte Pauwel Kwak, sladké, červeně zbarvené pivo z rodinného podniku Brewery Bosteels, donesou vám ho v obří vysoké sklenici. Má zakulacené dno a dřevěný podstavec a vejde se do ní 1,3 litru.

Hospodský postaví pivo na stůl a řekne si o vaši botu. Tu dá do koše, který provazem vytáhne ke stropu, a vrátí vám ji teprve tehdy, až svůj Kwak vypijete. Pojistka, abyste si krásnou a drahou sklenici neodnesli jako suvenýr.