Článek
Počet těch, kteří bydlí zejména v historické části města, dramaticky klesá kvůli neutichajícímu turistickému ruchu. A tak se centrum mění v místo, kde pouze procházejí návštěvníci.
„Benátky zůstanou bez Benátčanů,“ bijí demografové na poplach. Ještě v roce 1951 žilo v centrálních oblastech města 174 tisíc obyvatel. Koncem 80. let to bylo už jen 80 tisíc a nedávno se jejich počet propadl dokonce pod šedesátitisícovou hranici.
Zato turistů neubývá. Někdejší sklářskou a obchodní velmoc navštíví na 18 miliónů lidí, kteří město vidí jen jako cíl romantických výletů. To sice přináší peníze do městské pokladny, ale na životních podmínkách místních zanechává takový boom negativní stopy.
Pohřeb na Canal Grande
Zejména mladí mají už plné zuby cen potravin vyhnaných turistickým ruchem do horentních výšin, uliček přeplněných návštěvníky s průvodci s mapami v rukou, a zejména drahého bydlení i v těch nejmenších bytech. Na druhé straně město trápí vysoký věk obyvatel – čtvrtina Benátčanů už oslavila šedesátku a úmrtnost ve městě je téměř trojnásobně vyšší než porodnost. V lepším případě lidé utíkají z ostrovního historického jádra a stěhují se do pevninské, odlehlejší části města, v horším případě se odstěhují úplně.
Demonstranti symbolicky pohřbívají „posledního“ Benátčana.
Město zažilo svůj vlastní pohřeb
Mění se i tvář města. Za uplynulá dvě desetiletí zmizela z centra polovina cukráren, pekáren či obchodů s masnými výrobky a nahradili je prodejci suvenýrů a řetězce rychlého občerstvení. Benátčané si na adresu „vymírání“ města v nouzi už i rádi zažertují. „Poslední ať pořádně přiváže gondoly k molu,“ zní jeden z vtípků.
Povážlivé snižování počtu benátských domorodců znepokojuje mnohé občany natolik, že nedávno uspořádali městu i „pohřeb“. Spektakulární procesí lodí vedených gondolou s růžovou rakví symbolizující smrt „posledního“ Benátčana se pomalu plavilo přes Canal Grande od nádraží k budově obecní rady. Mělo vyburcovat politiky k razantním krokům, které by městu zajistily budoucnost, jakou si vzhledem ke své historii zaslouží. Nechyběly „kondolence“ a smuteční proslovy v cíli.
Ráj pro racky a potkany
„Benátky jsou upadající město plné potkanů a racků, kteří svými výkaly ničí vše, co jim přijde pod nohy. Jak je možné, že to nikdo nevidí?“ hřímal Giancarlo Galan, pravicový hejtman benátského regionu, v narážce na další tíživé problémy města se 175 kanály a 400 mosty.
Měl na mysli i historický Ponte di Rialto přes Canal Grande, v jehož dřevěné konstrukci se usadila celá potkaní kolonie. Velké díry, které potkani vyhrabali či vyhlodali v mostu z konce 16. století, tuto bezmála 30 metrů dlouhou stavbu vážně ohrožují.
Někteří Benátčané a turisté se snaží vzdorovat vodě pomocí univerzálních návleků.
Radnice neskládá ruce do klína – proti rackům například zakročila zákazem házení rýže na novomanžele při svatbách. Bílá zrnka jsou pro všudypřítomné ptáky vítanou potravou. Pod hrozbou pokuty ji trhovci v centru města nesmějí nabízet, aby svatebčany k rituálu nelákali. Rackové ani hlodavci ale nemizí, stejně jako plastikové lahve z kanálů, další ze známek neutichajícího turistického ruchu.
Levicový starosta Massimo Cacciari, do kterého si s takovým gustem šťouchl Giancarlo Galan, označil symbolický pohřeb za zbytečný povyk a nesmysl. „Co je tak zásadně nového? Snad ne to, že počet obyvatel města klesl ze 60 000 na 59 999?“ nechal se slyšet. V oficiálním prohlášení si pak radnice přisadila, že akce byla něčím jako pohřbem žijícího, což prý může přinést neštěstí. Odpověď na otázku, jak usnadnit stále dražší život místním lidem, ovšem nezazněla odnikud.
Záchranu přinese Mojžíš?
Faktem je, že Benátky se ve vážných problémech doslova topí. Starosta si dlouhodobě stěžuje, že na záchranu mostu Rialto i dalších cenných památek městu chybějí peníze. A ty vysává i megaprojekt nazvaný symbolicky Mojžíš (Mose), který má perlu na laguně zaštítit před vědci předpovídanou ničivou povodní. Systém pohyblivých podvodních bariér přijde zhruba na 4,5 miliardy eur (115 mld. Kč). Většinu z nich dodá vládní rozpočet, ale město si musí pomoci i samo. Jeho podíl na investici má přesáhnout 650 miliónů eur. Kde tedy vzít další peníze na záchranu historických památek?
Benátky se „topí“ 200 dnů v roce – dlouhé zástupy lidí na lávkách jsou tu běžným jevem.
I proto Cacciari projekt od samého počátku kritizuje s tím, že prý má technické a ekologické nedostatky, a poukazuje na to, že vyčleněné peníze by nemusely stačit. Některé odhady už hovoří o nákladech až šesti miliard eur, čemuž nasvědčuje i zpožďování stavby. Její dokončení se očekává až v roce 2014, zatímco původní plány počítaly s rokem 2011.
Premiér Silvio Berlusconi nakonec i přes výhrady kritiků monumentální projekt prosadil s odůvodněním, že jde o věc celonárodního zájmu.
Devětasedmdesát ocelových bariér – každá o váze 300 tun – umístěných na dně má fungovat jako obrovská vrata, jejichž dutá křídla naplněná vodou by se v závislosti na síle přílivu stlačeným vzduchem vyprazdňovala, vztyčovala do svislé polohy, a bránila tak přívalům vody do města. V klidovém období budou tyto umělé hráze ležet na dně naplněny vodou.
Vodou se brodí tři čtvrtě roku
Zatímco kritici, většinou ochránci životního prostředí, poukazují na nebezpečí, že benátská laguna by se používáním bariér mohla proměnit ve stojatý zapáchající rybník, stoupenci Mojžíše argumentují neúprosnou statistikou. Jestliže začátkem minulého století byly benátské ulice a náměstí pod vodou sedm dní v roce, nyní je to v průměru už 200 dní.
Turisté se fotí na zatopeném náměstí.
Vzedmutá hladina zaplavuje proslulé náměstí svatého Marka a další oblasti historické části Benátek v nepravidelných intervalech natolik, že se obyvatelé a návštěvníci nemohou pohybovat po městě jinak než po speciálních zvýšených dřevěných lávkách. A prognóza dalšího vývoje je alarmující: do konce století se má hladina vody v Benátkách i v důsledku globálního oteplování zvýšit o dalších 23 až 53 centimetrů.
Žádný z Benátčanů by už nechtěl vidět zkázu, která na město přišla v listopadu 1966. Hladina moře se tehdy následkem vichru sirocco o rychlosti přes sto kilometrů za hodinu zvedla o dva metry, přehoupla se přes pobřežní pás pevniny a slila se s lagunou. Voda pohltila celé město, podemlela základy historicky cenných staveb a vyplavená nafta z teplárenských zásobníků napáchala obrovské ekologické škody.
Místní obyvatelé berou opakované návaly vody jako součást běžného života.
Luigino Stefani, jehož otec vlastnil ve městě malou nárožní prodejnu, zažil povodeň jako třináctiletý chlapec. Své vzpomínky vylíčil pro agenturu ANSA slovy: „Voda tenkrát zpustošila všechno, na co přišla, a když opadla, město bylo jedno velké páchnoucí smetiště s tunami harampádí a milióny krys. Na ty krysy nikdy nezapomenu.“
