Irsko, země hospůdek a palíren, ukrývá křesťanské a keltské památky

V Dublinu je ideální, když bydlíte v hotelu na okraji centra. Většinu místních atrakcí pak obejdete pěšky: nejstarší irskou univerzitu Trinity College, katedrálu svatého Patrika, Dublinský hrad, muzeum pivovaru Guiness atd. Nemohu se ale ubránit pocitu, že velká část toho skutečného Irska je venku, až za městem.

Před milióny let vyryl mohutný ledovec v Glendalouhg deset kilometrů dlouhé údolí. Pod dvěma malebnými ledovcovými jezery leží zbytky prastarého kláštera.

Kolem roku 500, tedy v době kdy Slované teprve začínali přicházet do Čech, jej založil svatý Kevin, potomek královského rodu Leinsterů. Rozhodl se žít jako poustevník v nedaleké jeskyni. Hezky je to popsané v knize Společník cestovatele: IRSKO (nakladatelství Ikar).

Klášterní komplex v Glendalouhg se postupně stal střediskem vzdělanosti. Za jeho zdmi neplatily světské zákony. Měli tu vlastní pravidla. Keltské kříže a zbytky církevních staveb raného středověku tu navíc symbolizují splynutí křesťanství a pohanských Keltů.

„Čím to, že se tu křesťanství prosadilo téměř bez krve a násilí, což tehdy určitě nebylo běžné?“ ptám se Johna Weldona. „Keltští kněží, druidi, měli nesmírný vliv a chtěli si jej udržet,“ vysvětluje John.

„Křesťanství jim to umožňovalo. Traduje se, že pouhým gestem nebo výkřikem dokázali zastavit rozvášněné keltské vojsko. Ale nešlo jen o slova, víru a moc, ale také o majetek. Většina kněží totiž zbohatla.“

Kdo chce víc pochopit zvláštní půvab Glendalouhg, měl by se vypravit vzhůru údolím až k ledovcovým jezerům. V jejich hladině se zrcadlí okolní kopce. Člověk tu pocítí nádherný poklid a velkolepost přírody. Možná to zjistí, proč se potomek královského rodu Leinsterů rozhodl žít v jeskyni, a právě tady.

Sedím v restauraci staré palírny v malebném městečku Midleton. Ukazují tu zájemcům tradiční výrobu whiskey. Přede mnou stojí tři panáky vyhlášeného alkoholu. Mám poznat, co je bourbon, co skotská a co irská whiskey. Po výkladu průvodce se to dá zvládnout.

Jednou destilovaný bourbon je trochu drsnější a divočejší. Dvakrát přepalovaná skotská whisky má jemnější a mírně kouřovou chuť, protože obilí použité při její výrobě se suší v suchém kouři.

Třikrát destilovaná irská whiskey je jemná, s pěkným aroma sudů, v nichž několik let zrála. Všichni, kteří to správně určili, dostávají certifikát. Stali se znalci irské whiskey. Snadno a rychle. Ale zážitek je to milý.

Originální mi připadal způsob, jakým tu kdysi v nápoji zkoumali správné procento alkoholu. Zapálili pod nádobou s whiskey dávku střelného prachu. Když se nedělo nic, měla jej málo. Když vzplála lehce modravým plamenem, bylo vše v pořádku. A když vybuchla, obsahovala ho víc než 40 %. Podle jednoho z průvodců se pak musela ředit, podle jiného vypít. Zaměstnanci prý tyto výbuchy milovali.

Toulám se křivolakými uličkami přístavu Cork a barvitou tržnicí (English Market). Centrum města leží na ostrově. Na dvorku jedné z firem stojí ve výklenku domu nad naleštěnými bouráky dvoumetrová Panna Marie.

Katolíci a jejich víra tu vždycky tvořili vlivnou součást opozice proti britským protestantům, které spousta Irů vnímala jako okupanty. Ovšem vysoká porodnost, početné rodiny i vžitý rodinný život katolíků berou pomalu za své. Jak dramatický je to proces, o tom svědčí třeba interrupční turistika do Británie.

Tradiční hodnoty, stejně jako původní jazyk Irů (gaelština), ustupují industriální společnosti, tedy ekonomickým úspěchům irského tygra. Mnoho na tom zřejmě nezmění ani současná ekonomická krize.