Moc krušno muselo být Karlu Jaromíru Erbenovi, když kraj u rodného Miletína považoval za neradostný a skličující. Kotlina pod Zvičinou je totiž všechno jiné než „nevesely a truchlivy vodní kraje“, jak ji nazývá ve svých básních.

A byla to cesta bažinou…

Když tu básník pobýval, měl pro své mínění důvody. Krajina se od té dnešní dost lišila. Osamělé rybníky, divoké lesy, kamenitá pole. Navíc si Erben léčil doma u rodičů plicní chorobu, a to mu na náladě jistě nepřidalo. Zůstane tajemstvím slavného poety, proč si pro svatební horor vybral právě kostelík v Byšičkách. Ze svého kopečka shlíží docela přívětivě. Vede k němu i slušná asfaltka, kdepak let „…přes vody, bažiny a sluje“, jak to viděl Karel Jaromír.

Trochu oprýskaný, ale malebný kostelík ve východočeských Byšičkách.

:.Trochu oprýskaný, ale malebný kostelík ve východočeských Byšičkách.
FOTO: František Petrák, Právo

Ani poklidný hřbitůvek nebudí hrůzu. I náš lehce cynický fotograf pravil, že by tu klidně čekal na věčnost. Nebyl by sám, pro poslední odpočinek si jej zvolili i spisovatelka Leontina Mašínová a hudebník Karel Moor.

Nebeský vrátný na kolenou

Poutní kostelík sv. Petra a Pavla v Byšičkách patří mezi nejstarší památky kraje. Románská stavba vznikla už ve 13. století, zachovala se z ní však jen rotundová apsida. U bočního vchodu leží zvláštní kámen se dvěma prohlubněmi.

Kamenná hříčka přírody u kostelíka v Byšičkách podle pověsti se stopami kolenou sv. Petra.

:.Kamenná hříčka přírody u kostelíka v Byšičkách podle pověsti se stopami kolenou sv. Petra.
FOTO: František Petrák, Právo

Jde prý o otisk kolenou sv. Petra, jenž prosil o milost pro ves Byšice. Měl, věru, proč. Její obyvatelé to uměli pěkně roztočit. Pili, smilnili, kradli, vedli prostě i na středověké poměry hodně nezřízený život. Světci se podařilo uchránit jen kostel, ale obec se propadla do země. Skutečnost byla daleko prozaičtější. Byšice nezvládly útrapy třicetileté války, vylidnily se a zanikly.

Poslední poustevník v Čechách

A ještě jedna rarita ční z historie kostelíka na kopci Byšičky. V 19. století zde žil Petr Regulatus, zvaný Augustýnek, poslední poustevník v Čechách. Staral se o kostel i hřbitov, na vlastní náklady nechal zbudovat křížovou cestu, kolem níž se procházelo při slavných byšických poutích.

Dřevěná socha posledního poustevníka v Čechách pochází z po čátku tohoto století.

:.Dřevěná socha posledního poustevníka v Čechách pochází z po čátku tohoto století.
FOTO: František Petrák, Právo

Výpravu na Byšičky by si neměli odepřít ani turisté, již Erbena zrovna nemusí a nic jim neříká ani náboženské vytržení. Pohled od kostelíka po okolním kraji rozhodně stojí za výšlap. Romantická zřícenina hradu Kumburk na západě, vpravo zvlněný lem s vrchy Veliš, Zebín, Bradlec a Tábor, na východě majestátní Zvičina. Prostě takový malý ráj po česku.

Místa z nejznámějších balad

• Dceřina kletba. Poblíž Miletína bývalo popraviště. Naposled tu přišla o život děvečka Alžběta Samková. Jak se píše ve zdejší popravčí knize, r. 1721 ji oběsili „…pro zahubení svého neřádně nabytého plodu“. Její tragédii zachytil o 132 léta později K. J. Erben v baladě Dceřina kletba.

• Vodník. V mělké kotlině mezi lesy Mlaka a Bulice poblíž obce Brtev se čeří vody rybníka Hluboký. Temný půvab osamělé vodní nádrže na Roketském potoce básníka uchvátil a umístil sem děj své básně Vodník.

Mapa okolí

:.Mapa okolí
FOTO: František Petrák, Právo

• Zlatý kolovrat. U poutního místa s léčivým pramenem v lesích nedaleko Miletína směrem na obec Úhlejov nechala hraběnka Marie Anna Magni r. 1750 vybudovat umělá skaliska, vodopád a také jeskyni pro poustevníka, kam Erben lokalizoval část balady o zlatém kolovratu. Právě zde složil a oživil dobrý stařeček tělo zavražděné Dorničky.

• Poklad. Na východ od Miletína leží stará obec Červená Třemešná, kde od 14. století na „pahorku mezi buky stojí kostelíček s věží nízkou“. Sem, do pozdně gotického svatostánku Jakuba Většího, šla na mši žena s dítětem, než její kroky zastavil skalní otvor plný zlata a drahokamů. Jak to dopadlo vypráví balada Poklad.

 

Miletínské modlitbičky
 

FOTO: František Petrák, Právo

Kulinářská specialita Erbenových vodních krajů, vláčný perník s lahodnou náplní, pochází přímo z básníkova rodného města, kde jej r. 1864 vymyslel jeho jmenovec Josef Erben. Inspiroval se modlitebními knížkami, jež si nosily ženy na nedělní mši.

 

Sláva Miletínských modlitbiček se rozšířila po celých Čechách, když r. 1894 získaly zlatou medaili na Národopisné výstavě v Hradci Králové. A nezhasla ani po vzniku Československé republiky. Delikátní chuť ocenil prezident Masaryk a vzpomínku jim ve své knize Všechny krásy světa věnoval také Jaroslav Seifert. Lahodná perníková dobrota to ale neměla lehké. Po válce musela změnit jméno na Miletínky, pak se dokonce výroba na třicet let zastavila. Miletínské modlitbičky se znovu objevily až zásluhou dalšího z Erbenů, tentokrát Karla, který se vrátil k rodinné perníkářské tradici.

 

Skutečně kvalitní perník se musí připravit nejen z nejlepších surovin, ale nechat i správně odležet. Traduje se, že ve středověku zadělal mistr perníkář při narození dcery zvlášť dobré těsto a z náležitě vyzrálého jí upekl perník svatební, když se vdávala. Také u Erbenů, jak určuje stará receptura, nechávají těsto na Miletínské modlitbičky zrát nejméně šest týdnů.