Od roku 1814 patřily dnešní italské provincie Horní Adiže a Trentino Rakousku. Část tehdejší hranice procházela Trentinem a v letech 1915 až 1918 byla součástí válečného dramatu, který se na italské frontě odehrával. Padlo tam celkem půldruhého miliónu vojáků, mezi nimi na obou stranách i mnoho českých, jak dokládají jména na vojenských hřbitovech.

Rakušané předpokládali, že spojenectví s Itálií nepotrvá věčně, a proto od počátku 20. stol. začali jižní hranici opevňovat. Vybudovali tam tři desítky pevností, které byly vrcholnými díly tehdejšího vojenského stavitelství, zákopy, pozorovatelny, zásobovací cesty. Podobně si na své straně počínali Italové.

V květnu 1916, rok po vypuknutí bojů na italské frontě, zahájili Němci a Rakušané tzv. trestnou expedici. Tou válka nabyla na intenzitě. Fronta se pohnula nejprve jedním, potom druhým směrem a nakonec se ustálila, obě strany se zakopaly, často jen pár desítek metrů od sebe.

Válka na italské frontě je označována za válku poziční, za souboj pevností. Vojenské hřbitovy i počty padlých však dokazují, že stejně jako všude to byla především válka lidí, kteří se stali její největší obětí.

Dvaapadesát tunelů

Když se v létě 1915 rakouské jednotky stáhly z vrcholu Palon v masívu Pasubio, obsadili pozice ve 2232 metrech Italové. Rakousko-německá trestná expedice o rok později však vrátila první linii do původních míst. Rakouské zákopy byly od těch italských vzdáleny pouhých pětačtyřicet metrů.

Rakušané však drželi pozici z té strany, kam si ještě před léty vybudovali zásobovací silnici, zatímco Italové měli za zády hlubokou propast. Bojovali tak nejen s Rakušany ale i s nedostatkem vody, potravin i střeliva. Zásobovali je jenom horolezci, kteří museli všechno potřebné dopravit nahoru po lanech, žebřících a na vlastních zádech. Trvalo devatenáct měsíců, než 33. rota sapérů prorazila ve skalách dvaapadesát tunelů a vybudovala cestu vedoucí strmě vzhůru, k zákopům.

O tom, co se v oněch dobách v masívu Pasubio dělo, svědčí i dvě následujícíc čísla: za sedmdesát dní, od května do července 1916, v nichž boje vrcholily, padlo 147 tisíc Italů a 82 tisíc Rakušanů.

Rej masek

Prvních deset nebo patnáct tunelů jsme zdolali v družném houfu. Ten se ale zakrátko začal natahovat v karavanu. Některé tunely byly dlouhé jen pár metrů, jiné pár desítek.

Hornické kahany, které nám před cestou nabízeli, většina z nás odmítla, takže jsme klopýtali temnotou po kluzké nerovné skále a otloukali si hlavy o nízký strop. Výrazy, které při tom padaly v mnoha jazycích, patří do kategorie "nepřístupných". Dokonce i v maďarštině to podle intonace bylo poznat.

Někde v 1600 metrech začal rej masek. Připínání dolních částí nohavic, oblékání větrovek a svetrů. Kolem byla hustá mlha a doširoka vyplazené sněhové jazyky. O pár set metrů dál se do nás opřelo sluníčko, svetry a větrovky zmizely v báglech, ale zanedlouho se všechno opakovalo. Občas se mraky roztrhly a otevřel se pohled do údolí, na parkoviště, kde se náš autobus zmenšoval do velikosti krabičky od sirek. Ze všech dvaapadesáti tunelů byl nejúchvatnější ten, který měl podobu šnečího domku, točitého schodiště bez schodů.

Ve znamení holubice

Cílová rovinka měří jen nějakých padesát metrů a na jejím konci, tam, kde měl svůj štáb italský generál Papa, je hospoda nesoucí jeho jméno. Tam čekalo na každého pár obložených žemlí, káva, sklenička kořalky a poté ještě dvě stě výškových metrů tam, kde jsou zbytky oněch zákopů a kde každý třetí kamínek pod nohama není kamínek, ale střepina granátu.

Cesta dolů vedla po asfaltce. To byla ta někdejší zásobovací silnice, po níž povozy přivážely Rakušanům proviant a po níž se dnes vozí proviant do horské chaty a hospody Papa.

.: Fort Luserna - rakouská pevnost z dob 1. světové války na trase Cesty míru. Foto PRÁVO/Bohuslav Borovička

Někdejší frontovou linií dnes prochází Cesta míru, turistická trasa, jejímž symbolem a zároveň značkou je bílá holubice. Vede hlavně po hřebenech hor, kde se odehrávaly nejprudší boje, ale nejen tam. Schází také do údolí a odbočuje i na zajímavá místa, která nemají s válečnými událostmi přímou souvislost. Měří celkem 466 kilometrů a ten, kdo by ji chtěl celou projít, by na to potřeboval zhruba měsíc.

Ti, co tak dlouhé prázdniny nemají, si mohou vybrat jen některý úsek. Organizátoři projektu Cesta míru říkají, že kromě několika míst zvládne putování po cestě průměrně zdatný turista. Nejsou to horolezecké túry, ale vysokohorský trek. Konec konců, vojáci, kteří se tam před téměř stoletím pohybovali, nesli na zádech nejen plnou polní, ale dopravovali tudy i děla a metráky zásob.