Hlavní obsah
Příjezdovou cestu k domku lemuje kamenná zídka s úkryty pro hmyzožravé ještěrky. Foto: Adéla Mclintock, Právo

Z běžné zahrady vznikla líbezná končina nejen s vůní máty

Z útržků dob dávno minulých si paní Vlasta Azabová poskládala osobitou zahradu, která člověka hladí po duši vzpomínkami na prázdniny strávené u babičky.

Příjezdovou cestu k domku lemuje kamenná zídka s úkryty pro hmyzožravé ještěrky. Foto: Adéla Mclintock, Právo
Z běžné zahrady vznikla líbezná končina nejen s vůní máty

Vlídná domácká atmosféra, okořeněná špetkou melancholie z končícího léta, se tu dokonale snoubí s klidným a nehlučným životem osady nedaleko Vrchotových Janovic.

Je to už několik desetiletí, co paní Vlasta opustila ruch velkoměsta a přidala se k hrstce zdejších starousedlíků, aby si splnila sen o krásné zahradě.

Máta místo trávníku

Travnatou cestu vedoucí od brány k domku se žlutou fasádou lemuje kamenná suchá zídka. Zabydlely se v ní ještěrky, které na vyhřátých kamenech loví mouchy.

Ve slunečním úpalu se koupe celá zahrada. Šedesát arů toužebně očekává déšť už celé týdny… Ve vzduchu je cítit vůně sena, v nějž se proměnil jindy šťavnatý a pečlivě střižený trávník.

Vlasta Azabová už si život ve městě neumí představit. Venkovská zahrada jí dává zdraví, klid a radost.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Stěna ze špalíků vyskládaných u stodoly skýtá úkryt užitečným pavoukům i samotářským včelám.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Toho, kdo se vydá přes dvůr a projde loubím spleteným z dlouhých výhonů břečťanu, cvrnkne do nosu svěží vůně máty. Rozpíná se tu divoce jako mořský příboj a mezi pahýlky suché trávy vnáší brčálovou zeleň.

Sazeničku máty si paní Vlasta přivezla z Alžírska. Snad proto je to nezmar. Nezničí ji ani úmorné vedro, ani ostří sekačky. Když rozkvete, bzučí to kolem ní jako v úle.

Vzpomínky na staré časy

Od rozkvetlé hortenzie, na niž z oken ve štítu domu pomrkávají červeně a růžově kvetoucí muškáty, je to pár kroků do rozlehlého dvora s útulnou terasou. Schoulený je mezi neomítnutými kamennými zdmi zaniklých hospodářských budov, které místu vtiskují romantiku hradní zříceniny.

Z menších placáků posbíraných na pozemku a v polích vystavěla paní Vlasta tarásky a záhonové obruby. V ostrůvkovitém záhonu se daří purpurovému dřišťálu i zakrslé borovici, jalovce se střídají s květináči aksamitníků a muškátů. Není tu ale všecko jen pro krásu.

Máta dovezená z Alžírska odolává dlouhodobému suchu, které už si vybralo daň u travního pažitu.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Kamenné stěny kůlny se proměnily ve výstavku předmětů, které vyprávějí příběhy z dob dávno minulých.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Také rajčata s okurkami mají v záhonu své místo, hned vedle pestrobarevných větrníků. Dekoracemi se to tu jen hemží.

Každého upoutá sbírka „věcí s duší“, které prošly rukama našich předků. Loukoťová kola a loubová síta zavěšená na zdech, sádelníky, smaltované hrnce, bečky s kvetoucími šalvějemi a begoniemi, váhy decimálky i ošatky ze slámy těší oči dodnes v malebných zátiších.

Splněný sen o lese

Chloubou mírně svažitého pozemku je starý sad s jabloněmi a švestkami sladšími než med. Doprovázejí je ořešáky, které majitelka ořezala a la bonsaj, aby pro úrodu nemusela šplhat vysoko do korun. Byť to byl řez radikální, stromy stále spolehlivě plodí a vrhají osvěživý stín.

Není divu, že právě tady vzniklo útulné místo k posezení. Zatímco stůl a lavičky jsou před deštěm chráněné stříškou, japonským sasankám, rudbekiím a bohyškám vysazeným okolo kmenů by víc vody prospělo. Naštěstí se z podzemí ještě úplně nevytratila.

Ostrůvkovitý záhon se zakrslými dřevinami a rajčaty dominuje dvoru schoulenému mezi starými zdmi.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

V sadu mezi jabloněmi a ořešáky a la bonsaj našlo místo odpočívadlo chráněné stříškou proti dešti.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Smíšený lesík si majitelka sama vysázela před šestnácti lety a splnila si tím svůj veliký sen.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Hvězdy z noční oblohy se tak mohou dál koupat v rybníčku, který ochlazuje vzduch v nejspodnější části zahrady, kde začíná les. Ač to má paní Vlasta do lesa pár kroků, toužila vždycky po vlastním.

Jednou si donesla z lesa v nůši spolu s chrastím na otop také náletové semenáče smrku, borovice, jedle a buku. Uplynulo šestnáct let a lesík ovoněný pryskyřicí nejenže láká k hledání hub, hustými korunami navíc účinně brání větru ze sousedních mezí.

Radost z tvoření

Když paní Vlastu neuvidíte cupitat v záhonech s motyčkou v ruce, pak nůžkami ochočuje rozpustilé šlahouny břečťanu nebo prořezává větve stromů. Na čerstvém vzduchu ji udržují i vlastní kreativní počiny, které už inspirovaly nejednoho návštěvníka a třeba zažehnou tvořivou jiskru i ve vás.

Taková soška poskládaná z bizarně tvarovaných kamenů a mušlí nasměruje oči i k té nejobyčejnější kytce. Užitečné pavouky a včelky samotářky zase potěší stěna pečlivě vyskládaná z nařezaných tlustších větví.

A jak si paní domácí poradila s nehezkými dveřmi od kůlny? Přitloukla k nim kousky kůry, vedle postavila žebřík a nechala po něm šplhat plamének. Prosté, ale geniální!

Rybníček v nejnižším bodě zahrady je v letním horku spásou pro živočichy i okolní zeleň. Na břehu září žlutě zlatobýl.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Kousky kůry daly dveřím punc originality. Vchod do kůlny prokoukl i díky žebříku s pnoucím plaménkem.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Napište nám

Postavili jste dům, rekonstruovali byt nebo máte hezkou zahradu a rádi byste se pochlubili?

Napište nám do redakce na adresu: bydleni@novinky.cz.

 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků