Článek
O ptačí písničku tu ale není nouze. Obytný patrový dům i přilehlý objekt bývalé kovárny a také menší hospodářské budovy ve dvoře jsou z jedné strany sevřeny prudkou strání se vzrostlými, převážně ovocnými stromy, z druhé se nabízí pohled do zeleného rovinatého údolíčka. Jeho přirozenou hranici tvoří potok Zábrdka.
V bezprostřední blízkosti budov má majitelka, Iveta Kučerová, zeleň pod kontrolou, s každým krokem vzdalujícím se od dvora je však znát, že se příroda spoutat nedá. Bujná vegetace u potoka a v horní části zahrady je ideálním útočištěm pro ptáky, motýly a další malé živočichy. Někdy je prý možné zahlédnout i srnky, které se sem chodí pást.
„Svah je natolik prudký, že tráva se dá sekat pouze kosou nebo mačetou,“ konstatuje mladá žena, která do Kláštera Hradiště nad Jizerou jezdí na víkendy. „Děda tu kosil dvakrát do roka,“ vysvětluje, proč v sadu roste tráva vysoká až po pás. „Tento rytmus mi vyhovuje. A navíc najít ve vesnici muže, který ovládá kosu, je dnes obtížné.“
Seshora vidíme neprostupnou zeleň s korunami stromů, údolíčko kolem Zábrdky lze jen tušit. Je tu ale pěkný výhled na dominantu obce – věže pivovarského komplexu. Kupodivu působí romanticky. Možná proto, že jde o směs více stylů: pivovar vznikl v 19. století ze zámku a zámek vyrostl z torza zaniklého gotického kláštera. Přítomnost pivovaru měla pravděpodobně vliv na podobu domu, který vystavěl Ivetin pradědeček.
U cesty pod pivovarem
„Josef Kučera byl kovář. U cesty na Boleslav měl kovárnu a za ní sklep zapuštěný hluboko ve skále, jak jinak než na chlazení piva. Dům, který nad sklepem za kovárnou postavil v roce 1904, je zvláštní tím, že má v patře dřevěnou pavlač. Pro tuto oblast to není typický stavební prvek, ale předpokládám, že vychází z místní tradice pěstování a sušení chmele,“ uvažuje Iveta.
„Zatímco přízemí domu sloužilo převážně k hospodářským účelům, nahoře byly obytné místnosti. V jednom období tu dokonce žilo několik rodin najednou. Pracoval tu kovář, pekař a taky švec.“
V průběhu dvacátého století byl dům několikrát rekonstruován, přičemž došlo k celé řadě změn. „Dnes otevřená pavlač bývala plná, uzavřená sklem,“ jmenuje majitelka, pro kterou je dům a zahrada především místem vzpomínek na dětství, trávené u babičky. V té době tady žila už jen rodina Kučerových. Na dvoře pobíhaly slepice, u zdí stály králíkárny, vzadu se pěstovaly brambory a česnek a směrem k potoku měla babička bylinkovou zahrádku. Okolo domu se však povalovaly zbytky kovářského náčiní a nahoře po strání se honily dvě malé indiánky, Iveta se svou sestřenicí Šárkou.
Na radu odborníků
Řád a okrasnou funkci dali zahradě až tatínek a starší sestra Ivety, stavební inženýrka Alena, poté, co se dům stal víkendovým. Výsadbu okrasných stromů i nižších dřevin konzultovali v Hortiklubu, základní organizaci při Českém zahrádkářském svazu, specializované na komplexní řešení zahrad.
Díky tomu tady byly vysazeny rostliny, které v té době nebyly pro „venkovský dvoreček“ zrovna obvyklé: javor jasanolistý, hortenzie popínavá nebo vistárie čínská. Řádky brambor zmizely a proměnily se v louku, dvůr zabydlely trsy kapradí, kakostů, orlíčků a dalších nenáročných trvalek.
Začne nová historie?
Jak čas běžel, stromy vyrostly, zahrada vyzrála a dům zmizel pod závojem popínavek. A někteří lidé odešli. Do světa, do nebe...
„V posledních letech dědictví po předcích sloužilo jako prázdninové sídlo. Kovárna však bohužel zůstávala prázdná stále. Snažila jsem se ji pronajmout, ale nevyšlo to,“ rekapituluje majitelka.
Setkali jsme se v létě. Iveta Kučerová byla rozhodnuta dům s kovárnou a se zahradou prodat. „Uvědomila jsem si, že nastal čas předat je dál. Vzpomínky nestačí, mým přáním je, aby tohle místo znovu naplno ožilo.“