Starý dobrý rozmarýn je nově šalvěj rozmarýnová

Když v dlaních rozemnete voňavé listy rozmarýnu, zasníte se také o modravých dálkách prosluněného Mediteránu?

Není to náhoda, aromatický keřík z teplého jihu pochází. I pod naším sluncem se mu líbí, třebaže to s ním někdy není úplně jednoduché. Pěstovat ho můžeme v nádobě i volně v záhonu, třeba vedle šalvějí – jeho nových sestřiček.

Podíváme-li se na rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis) po botanicku, zjistíme, že dosud sdílel se šalvějemi (Salvia) pouze místo na seznamu rostlin z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), kam patří ještě máta, levandule nebo třeba suchomilný čistec se šantou.

Pak si ho ale vzali pod mikroskop odborníci přes genetiku a zjistili, že se jeho DNA nápadně podobá látkám nalezeným v buňkách šalvějí.

Jak na to reagovali botanici? Nepočetný rod Rosmarinus přesunuli do rozsáhlého rodu Salvia a pro rozmarýn neboli rozmarýnu, chcete-li, vymysleli nové jméno šalvěj rozmarýnová (Salvia rosmarinus).

Na změnu z konce loňského roku už reagovala některá zahradnictví novými informačními štítky, avšak pro mnohé z nás to prostě vždycky bude starý dobrý rozmarýn. Ostatně jeho původní latinský název zůstává v botanických příručkách coby synonymum.

To, že rozmarýn výtečně odolává dlouhodobému suchu, poznáme podle jehlicovitých, éterickými oleji napumpovaných a vespod chloupkatých listů, které odpařují jen málo vody. Kdyby si měl sám vybrat místo k životu, byla by to skalka nebo štěrkoviště, kde moc nefouká a nezdržuje se stín. Chce totiž nejen slunce, ale hlavně dokonale odvodněnou půdu.

Zimní vlhkost u kořenů se mu stává osudnou, nikoli sníh a teploty pod nulou. Před holomrazy ho však pro jistotu chráníme bílou netkanou textilií a vrstvou listí rozhrnutou nad kořeny.

Dokonalé propustnosti půdy snadno dosáhneme v nádobách a vyvýšených záhonech. I tam se novému členu rodu šalvějí náramně líbí. Stačí přimíchat do substrátu drť z kamene, cihel nebo hrubozrnný písek v poměru 1:1.

Pěstování v květináči má další výhodu: v krušné zimě jej snadno přestěhujeme do skleníku či garáže.

Odvěká léčivka a kulinářská bylinka pomáhá strávit tučná jídla a patří snad do každého jídla s těstovinami, k jehněčímu, kuřecímu, k rybám. Spolu s olivami dává jedinečnou chuť italskému chlebu focaccia.

Dokonce i obyčejnou mrkvovou polévku, čočku nebo brambory s tvarohem promění v lahodnou delikatesu, ať k nim přidáme čerstvé, nebo sušené lístky. Sklízíme je i s částí stonku, teprve pak podle potřeby otrháme, aby keřík nevypadal olysale a pěkně se zahušťoval.

Podobným způsobem získáváme bylinné řízky k množení. Na jaře nebo v létě ustřihneme asi 10 cm dlouhý nekvetoucí výhon, odstraníme z něj spodní listy a zasuneme ho do květináče s lehkým substrátem, ve kterém po necelých dvou měsících strávených ve skleníku či na parapetu zakoření, a v dalším roce bude připravený k výsadbě pod širou oblohou.

Když pro rozmarýn vybereme správné místo, nebudeme ho hnojit a dopřejeme mu pořádnou sprchu v případě, že se na něm objeví mšice, dosáhne časem klidně i metrové výšky a šířky, pokud si ovšem nevybereme odrůdu se splývavými výhony.

Jakmile na jaře vykvete modrými, vzácněji bílými či růžovými pyskatými květy, slétnou se k němu včely a motýli ze širého okolí a my získáme nádhernou ozdobu do salátu.