Hlavní obsah
Ač je ideálním sólistou, ve skupinové výsadbě se neztratí. Důležité je, aby kolem sebe měl smrk dostatek prostoru. Foto: Adéla Mclintock, Právo

V zahradě vymalované zimní bělobou vynikají sošná těla smrků zřetelněji než kdykoli jindy. Vznešeností se podobají vladařům s tajemným, zároveň ale laskavým výrazem ve tváři, kterým si získávají naši přízeň.

Ač je ideálním sólistou, ve skupinové výsadbě se neztratí. Důležité je, aby kolem sebe měl smrk dostatek prostoru. Foto: Adéla Mclintock, Právo
Smrk jako vladař v zimní zahradě

Málokterá zahrada je tak titěrná, aby se do ní nevešel aspoň jeden strom. Nemluvíme tu však o žádné drobotině, jíž se to v rodě Picea rozmanitém co do vzrůstnosti i tvarů hemží.

Ladně prohnuté větve působivě kontrastují s rozložitou borovicí, sloupovitým tisem i pokryvným jalovcem.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Smrky, z jejichž impozantní krásy se nám podlomí kolena dřív, než vůbec dorazíme ke kmenu s odlupčivou borkou, se vypínají rovně jako podle pravítka do výšky okolo dvaceti, často i třiceti metrů.

Silné paže lehce zdvihají a mocně rozpřahují, jako by chtěly obejmout celý svět. Jak se jmenují a co potřebují ke spokojenému životu?

Smrky nevyžadují tolik světla a tepla jako borovice. Prospívají v propustné půdě na horách i v nížinách.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Smrk ztepilý (Picea abies)

Je jediným původním smrkem na našem území. Všichni jej známe jako symbol Vánoc a do tajemné hloubi lesa za ním chodíme načerpat novou sílu.

Právě v lese, kde se v dlouhých přímkách za sebou řadí stovky kmenů, si uvědomíme, že osahat si jeho jehličí můžeme leda tak na spadlé snítce, protože nápadně kuželovitá koruna ční vysoko nad zemí.

Když mrazík obalí jinovatkou každou jehličku, propůjčí smrku ztepilému (Picea abies) téměř mystický výraz.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Kdežto v parku nebo na zahradě, kde nemusí soupeřit o světlo, je pěkně zavětvený až k zemi. Tedy pokud mu nejdelší spodní větve neořežeme kvůli lepší průchodnosti. Takový řez mu na půvabu ani na zdraví neubere.

Jehličí v brokolicově zeleném odstínu po promnutí slabě voní po citronech. Kdybychom jej nožíkem rozkrojili, zjistíme, že má čtyři hrany. Šišky narezlého odstínu jsou dlouhé až 16 cm, válcovité, visí kolmo k zemi a pod šupinami skrývají křídlatá semena, která se ve vzduchu točí jako vrtulky.

Kde je mu dobře: Na slunci i v polostínu, spíš v chladnější části zahrady než u jižní zdi. Dlouhodobé horko ani sucho mu nesvědčí. Hůře snáší znečištěný vzduch. Půda by měla být vlhčí, výživná, dobře propustná a hluboká. Vyroste i na podloží z jílu či kamene, jenže pak se snáze stává obětí vichřice.

Zahrada se smrky působí jako svatyně klidu. Pod jejich korunami se daří lesním rostlinám i stálezeleným pěnišníkům.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Smrk omorika (Picea omorika)

Žádný jiný smrk nemá tak útlou siluetu jako tenhle krasavec, jenž se přirozeně vyskytuje pouze v údolí řeky Driny v Srbsku.

Ohrožený druh naštěstí jen tak nevymizí díky přízni lesníků a zahradních designérů, kteří jej hojně vysazují nejen kvůli působivému tvaru, ale také odolnosti.

Štíhlá koruna, jakou se pyšní odolný a nenáročný smrk omorika (Picea omorika), se zužuje do zřetelné špičky.

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Štíhlou korunu, která v nejširší spodní části měří jen 2,5 až 4 m, si uchovává, i když ho netlačí konkurence. Větve se směrem vzhůru nápadně zkracují a jsou ladně prohnuté jako srpek měsíce. Lépe tak odolává poškození sněhem.

Kmen je pokrytý skořicově hnědou šupinatou borkou a větévky podobné barvy chrání vrstva chloupků. Jehlice s tupou špičkou nejsou delší než 2 cm. Na svrchu se lesknou tmavou zelení, na rubu je zdobí dvojice matně bělavých proužků. Pohledné vejčité, nejvýše 6 cm dlouhé šišky se zaoblenými šupinami mají před dozráním barvu purpuru.

Kde je mu dobře: Plně mrazuvzdorný druh je na rozdíl od předchozího odolnější vůči nečistotám v povětří, prospívá tedy i uprostřed města. Hlouběji zakořeňuje a lépe tak vzdoruje větru. Toleruje delší období bez vodních srážek. Nesnáší udusanou, přemokřenou půdu a celodenní stín.

Smrk pichlavý (Picea pungens)

Obecně známý stříbrný smrk pochází ze Severní Ameriky. U nás býval velkým hitem, pak ho z mnoha zahrad vyhnalo ostří pil a dnes se opět těší oblibě nejen u zahrádkářů toužících po výrazném solitéru.

Málokdo neužasne nad matně šedou zelení jehličí s moderním stříbřitým až namodralým přelivem, které vytváří slušivý podklad dřevinám s bílými květy a purpurovým olistěním.

Tuhé čtverhranné jehlice nejsou jako u smrku ztepilého příliš dlouhé, ale bolestivě píchnout taky dovedou. Z větévek odstávají na všechny strany a mezi nimi jako šperky visí 6 až 10 cm dlouhé válcovité šišky se žlutavě hnědými, lehce zvlněnými šupinami s vykousnutými okraji.

Nic nezabrání údivu nad sošným tělem a šedomodrým zabarvením jehlic smrku pichlavého (Picea pungens).

Foto: Adéla Mclintock, Právo

Kuželovitá koruna s množstvím pater v nevelkých rozestupech a husté ojehličení propůjčují tomuto pomaleji rostoucímu druhu s temně hnědočervenou borkou strnulý výraz, což ale vůbec není na škodu.

Kde je mu dobře: V běžné zahradní zemině s vyšší vlhkostí, zároveň ale dobrou propustností. V suchu přestává růst a řídne mu jehličí. Dobře se vybarvuje jak na osluněném, tak částečně zastíněném místě. Dobře odolává mrazu i znečištěnému prostředí.

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Věděli jste, že smrk…

… kvete v květnu a je opylovaný větrem?

… nosí šišky, které se svírají nebo otevírají podle počasí a na rozdíl od jedlových opadávají vcelku?

… je oblíbeným nocovištěm hrdliček a denním úkrytem krásné sovy kalouse ušatého?

… láká na výživná semena strakapoudy i sytě zbarvené křivky obecné s typicky překříženým zobákem?

… se stává svědomitým ochráncem hnízd střízlíků, holubů hřivnáčů, sojek a že dutiny ve kmeni obývají brhlíci i naše nejdrobnější sova kulíšek nejmenší?

… poskytuje dřevo rezonanční, vhodné k výrobě houslí a dalších hudebních nástrojů?

… pojmenovaný Sychravův rostoucí u obce Lazy na Chebsku je s obvodem 505 cm naším nejmohutnějším smrkem ztepilým?

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků